Jednou ve čtvrtek odpoledne, krátce před hlavními školními prázdninami, mi volá ze sousedního univerzitního města jedna kamarádka. Vlastně ani ne tak kamarádka, jako spíš známá. Ještě k tomu ani ne příliš dobrá známá. Viděli jsme se jen párkrát, i to jen letmo.
„Jsem v průseru," říká Marcela. „V pondělí jdu na opravák z matematiky, a vůbec nic neumím." Odmlčela se. Říkám jí, že s ní cítím, a povzbuzuji ji, že to jistě zvládne. Vždyť do pondělka jsou ještě celé tři dny, a dnešní noc k tomu. A proč vůbec volá právě mně. Marcelka začíná natahovat moldánky. „Musíš mi pomoct."
„Proč já, a jak ti můžu pomoct? Ty jsi v K. a já jsem v B." „Protože ty jsi na matiku machr." Nevím, jak na to přišla. „Musíš ke mně na víkend přijet, a všechno mi pořádně vysvětlit." Ošíval jsem se. Měl jsem na víkend už připravený program, a proč se mám angažovat kvůli nějaké důře, která se nedokáže naučit pár integrálů. Jakoby vycítila mé nevyslovené myšlenky, Marcelka začíná zase vzlykat. „Přece mě nenecháš na holičkách. Když mě nepomůžeš ty, nepomůže mi nikdo. A když mi nikdo nepomůže, tak ten opravák neudělám, a když ten opravák neudělám, tak se nemůžu ukázat doma." Už napůl zviklán se ptám, a kde budu jako spát? V K. nikoho neznám, na hotel nemám peníze, jsem chudý inženýr, a stejně budou na víkend všechny obsazené. „Můžeš spát u mě," roztává Marcela. „Já se na noc přestěhuji ke kámošce." Slibuji, že tedy něco vymyslím, a zavěšuji.
V pátek z práce místo domů mířím na nádraží a kupuji si lístek do K. Stoji 220 korun. V duchu si nadávám do zatracených hlupáků, co naletí na ženské vzlyky. Zkažený víkend, 220 korun tam, 220 korun zpátky, a mezi tím otravná pedagogická šichta.
V K. s námahou najdu její jednopokojový privát v odlehlé čtvrti, kam nejezdí žádná doprava. Marcela mě očekává, a vidím, že je na tom opravdu špatně. Oči červené od nevyspání, a možná i od nějakých prášků, na stole několik skript a spousta počmáraných papírů. Stačí mi byť letmý pohled do papírů, abych viděl, že Marcelka toho z matematiky moc nepochytila ani na střední škole. Zatracená práce.
Jdu do koupelny spláchnout špínu z vlaku, a pouštíme se do práce. Jde to zvolna, velmi zvolna. Znovu a znovu si nadávám, že jsem se dal na charitu, která nemůže skončit než špatně. Když se už už zdá, že dívka jednu lekci pochopila, když má naučené v další lekci aplikovat, ukáže se, že nepochopila nic. Postupujeme známým leninským tempem „Jeden krok dopředu a dva zpět."
V deset hodin večer toho mám plné zuby. Oči mám červené stejně jako Marcelka, a nejraději bych šel spát. Říkám, ať mi ukáže, kde budu spát, a ať zajde k té kámošce. „Už je pozdě, její rodiče by se zlobili," dí Marcela. „Zůstanu tady, a vyspím se v křesle:" Jdu se převléknout do koupelny, Marcelka se převléká přede mnou. Tsss, tsss. Poprvé v životě vidím nahou ženu. Pocity mám smíšené. Lehám si na gauč, otáčím se podle svého zvyku na levý bok, Marcelka se zkroutí do klubíčka v křesle a přikryje se županem.
Ráno postupuje učení jen o málo lépe. Třebaže se s Marcelou znám jen málo, párkrát se neovládnu, a křičím na ni. „Snad by bylo líp, kdybys tu zkoušku neudělala. K čemu je dobrá inženýrka, která neví, na co slouží limity?" K večeru, když marně zápasí s látkou dokonce ze základní školy, procedím mezi zuby „Zasloužila bys na zadek." „Asi jo," říká Marcela nešťastně.
Do půlnoci máme jakž takž probrané všechny otázky. Jestli bude mít docentka dobrou náladu, trojka by z toho možná mohla být.
Rituál před spaním probíhá stejně, jako včera. Já v koupelně, ona v pokoji. Já na levý bok, ona pod župan.
V neděli se věnujeme praktickému procvičování toho, co jsme v sobotu s bídou zvládli teoreticky. Skřípu zuby, potím se, bouchám do stolu, zuřím, rvu si vlasy, lamentuji, beru jméno boží nadarmo, křičím, vulgárně nadávám, vztekám se, vyhrožuji, že odjíždím, ale výsledky nakonec přece jen přicházejí. Možná z toho přece jen něco bude. Na oběd si ohříváme párky a Marcela navrhuje, že bychom se měli jít projít. Odjíždíme tramvají za město, a stoupáme do lesa. Na to, že je tak blízko velkého města, je dost neporušený. Na pasece vysoko nad údolím, na jehož dně vidíme vinout se stříbřitou řeku, usedáme na pařezy a dáváme si odpolední tatranku. „Neříkals, že bych zasloužila na zadek?" probouzí mě z přemítání Marcela. „To jsem jen tak kecal," bručím, a tuším se při tom trochu červenám. „Holky nebiju." A vlastně ani kluky, dodávám už jen pro sebe. „Ale když si zaslouží, tak bys měl." Znovu se vymlouvám, tentokrát ještě nejapněji. Marcela bere situaci do rukou sama. Vstává z pařezu. „Pojď, půjdeme najít nějakej proutek." Jdeme na kraj paseky, kde roste všelijaké křoví. Odlamuji tenký proutek, ale Marcela není spokojená. Místo toho láme tři dlouhé rovné lískovky. Vracíme se k „našim" pařezům. Marcela si kleká k svému, a já ji, dost nesvůj, začínám švihat přes texasky. Jak prut dopadá na tlustý textil, ozývají se duté zvuky. Po třech - čtyřech ranách Marcela vstává. Prý, že přes texasky nic necítí, a že to takhle nebude mít žádný efekt. Nečeká na mou odpověď a texasky si svléká. Znovu je na kolenou a objímá pařez. Teď má na sobě bílé vypasované nohavičkové kalhotky. Jen o málo menší než bombarďáky. Pokračuji v opatrném mrskání. Marcela stále není spokojená. „Když to má zabrat, musí to být pořádně." Dává ruce za záda, a stahuje si kalhotky ke kolenům. Tsss, to, co jsem viděl večer a ráno letmo a v přítmí, hledí teď na mě v plné kráse a v plném slunci. Opět se chápu prutu a po několika Marcelčiných radách konečně zvládám techniku i sílu úderu, a dívčino bílé pozadí se plní růžovými pruhy. Když se mi prut roztřepí v ruce, Marcelka vstává, a odkládá i zbylé svršky. Lehá si na záda do jehličí. „Ještě zepředu."
Mrskám ji přes stehna a podbříšek. Až teď vidím Marcelce do tváře. Nikterak se nezdá, že by to vnímala jako trest. Třetí prut použijeme opět na mrskání hýždí a stehen. Tentokrát dívka leží na břiše, já stojím nad ní rozkročený, a švihám ji podélně. Až teď to vypadá, že má dost. Usedám opět na pařez, Marcela zůstává ležet nahá na jehličí. Cudně odvracím zrak. Povídáme si, já stáčím řeč na matematiku a zítřejší zkoušku, ona spíš na světštější záležitosti. Asi tak po hodině si zhluboka povzdychne (bůhví, co tím chce říct), opráší si jehličí, obléká se a navrhuje, abychom šli domů.
V jejím privátu na vzdáleném předměstí do sebe hodíme zbytek párků, a já se jdu osprchovat, abych stihl rychlík v půl jedenácté. Když jsem v nejlepším, vstupuje do koupelny Marcela. Tssss. Po prvé v životě mě nějaká žena vidí nahého. A ještě k tomu s erekcí. Marcela zastavuje vodu, kleká si, a erekci bere do úst. Výbuch na sebe nedá dlouho čekat. Marcela se svléká, znovu pouští vodu, a zatímco mě líbá všude, kam dosáhne, já ji něžně hladím po pruhované prdýlce, a šeptám jí do ouška slova omluvy, že jsem byl na ni odpoledne příliš krutý. Místo odpovědi Marcela nechá znovu vklouznout do úst můj úd, jsoucí opět v pohotovostní poloze. Když se v chvatu vzájemně poutíráme, Marcela mě bere za ruku, odvádí mě do obýváku, a tam, na gauči mi ukazuje, jaké to je krásné žít bez břemene panictví.
Sotva, sotva stíhám rychlík v půl čtvrté ráno, a z vlaku jdu rovnou do práce. Když se po třech a půl dnech nepřítomnosti vracím konečně domů, čeká na mě telegram: „Matika za dve stop pristi pondeli opravak z fyziky stop M stop".
No comments:
Post a Comment