Na střední škole jsem kamarádil s dívkou Ilonou. Původně jsem ji dostal pod patronát - byla slabá v matematice, a já jsem dostal za úkol, abych jí pomáhal. Zprvu jsem z toho nebyl nadšen. Naučit matematickému myšlení někoho, kdo k tomu nemá vlohy, je tvrdý oříšek i pro zkušeného pedagoga. A to jsem já nebyl. Ale mělo to i své dobré stránky. Byl jsem v té době plachý (vlastně nejen v té době), a nebyl jsem schopen seznámit se a sblížit s osobou ženského pohlaví. Takže jsem docela přivítal možnost sblížit se s takovou osobou, takříkaje z moci úřední. Ilona byla vstřícná, a seznamování mi dost usnadňovala. Brzy jsme se téměř nerozlučně zkamarádili.
Asi po půlroku takového patronátu, nebo, chcete-li doučování, jsem se Ilony zeptal, co za to. Ne, že bych něco opravdu chtěl, ale považoval jsem za potřebné naznačit, jak to ve skutečném životě chodí. Ilona ale mou narážku vzala vážně, a začala nahlas uvažovat. "Rodiče mi sice dávají drobné kapesné, ale to jim, přesněji řečeno matce, musím do halíře vyučtovat. Takže penězi ti zaplatit nemůžu. Stejně je to s ostatními movitými věcmi. Matka přesně ví, co všechno mám, a běda, kdyby něco chybělo." Odmlčela se, a až po hodné chvíli pokračovala. "Ale kdybys to považoval za dostatečnou protihodnotu, mohl bys mi třeba dát na zadek, že jsem tak blbá." Začal jsem se vytáčet. Že jsem to tak nemyslel, že vlastně nic nepotřebuji, a že takovou oběť od ní nemůžu chtít. Ale ona se do toho nápadu zakousla. "Možná, že by to byla i dobrá motivace."
Dohodli jsme se, že až se setmí se sejdeme v parku, na lavičce.
Přehnula se mi přes kolena a vyhrnula sukničku. Plácal jsem ji po tom silonu, až mě bolela ruka a přeskakovaly jiskry způsobené statickou elektřinou. Už už jsem chtěl skončit, když řekla, "Ještě na holou, prosím." Takový obrat událostí jsem nečekal. V kalhotách se mi začalo něco dít, aniž se něco začalo dít. Dala si stáhnout kalhotky ke kolenům. Svítil jen kousek Měsíce, což je nedostatečné osvětlení k rozeznání barvy, ale na omak byla její prcka docela teplá. Pokračoval jsem ve výprasku, a občas jsem jedním-dvěma prsty zabloudil do intimních zón. Nijak to nekomentovala, ale pod rukou jsem cítil, jak se chvěje. Chápal jsem to jako povzbuzení, ale když jsem si začal rozepínat poklopec, řekla, "Sex ne, prosím, ne." Cudně jsem se stáhl. To se jí nelíbilo, a po krátké odmlce dodala, že hladit ji tam rukou ještě můžu. Ještě dlouho jsem ji mazlil, a nakonec pomazlila i ona mě.
Za několik týdnů se do školy dostavil kapitán místní veřejné bezpečnosti. Právě jsme měli hodinu s oblíbenou profesorkou češtiny, Miladou S. Policajt přistoupil k profesorce, a dlouho jí něco šeptal. Milada, bledá jak křída, mě potom vyzvala, abych soudruha doprovodil na služebnu.
Ukázalo se, že Ilona mě udala, nebo přinejmenším někomu vyžvanila, co jsme spolu dělali na lavičce v jasmínu. Policajt mě vyšetřoval několik hodin. Znovu a znovu se vyptával na podrobnosti. Měl jsem podezření, že mu nešlo ani tak o kriminalistickou důkladnost, ale že si takto nahrazoval četbu pornoliteratury. Nic si nezapisoval a nakonec ani nesestavil žádný protokol, který bych měl podepsat. Naopak, vytáhl ze zásuvky jakési lejstro, na něž jsem neviděl, a roztrhal ho na drobné kousky. Předpokládám, že to bylo anonymní udání.
Celou dobu se ke mně choval naprosto korektně, skoro až kamarádsky. "Mladý muži," řekl nakonec, "přišel jsem k závěru, že jste neudělal žádný trestný čin, dokonce ani přestupek. Nebudu vás proto dále stíhat. Nicméně bych vás chtěl varovat. Měl byste si dobře uvážit, s kým se stýkat, a co s ním podnikat. Lidi jsou totiž všelijací." Podal mi ruku, a vyprovodil mě mimo areál eráru.
Do školy jsem toho dne už nešel. Na druhý den jsem se nachystal, že vynadám Iloně a že s ní na minutu rozvážu veškeré styky. Ona mě ale předběhla. Věděla už, o co jde, neboť ji Milada zavolala do svého kabinetu, kde spolu strávily celou hodinu, kdy Ilona měla být na chemii. Přísahala, že mě neudala, ale připustila, že se pochlubila - ano, přesně tak to řekla - pochlubila se jedné důvěrné kamarádce, kterou nebude jmenovat, protože ji znám. Naznačila, že ví, proč to ta kamarádka udělala. Chtěla totiž, abych naplácal na zadek i jí, a když Ilona odmítla mně to navrhnout, pomstila se jí typicky ženským způsobem.
Inu, policajt uvěřil mně, proč bych já neměl uvěřit Iloně. Zvláště když mi nabídla, že se se mnou bude mazlit, kdykoliv budu chtít.
Pokračovali jsme tedy po staru, a mezi doučováním, do kterého přibylo několik dalších předmětů, v nichž byla rovněž slabá, jsem jí dával postupně silnějící výprasky na holou, a ona dělala, co slíbila.
Profesorka Milada se k incidentu nikdy nevrátila, neohlásila ho ani řediteli, ani mým rodičům, a nikdo ze spolužáků se nic nedozvěděl. Když se mě ptali, proč mě vyšetřovali, nakukal jsem jim, že šlo o jednoho tínejdžerovského Poláka, kterého chytili na rakouské hranici, a on uvedl, že pistoli a náboje na prostřílení, které u něj našli, dostal ode mne. Nebyla to docela fantasmagorie, jak by se zdálo, neboť o podobném případu jsem ze svého okolí věděl.
Po maturitě, kterou Ilona díky mně zvládla bez jediné čtyřky, jsem ji už nikdy neviděl.
Nicméně jsem na ni potom často vzpomínal. Jak léta plynula, čím dál tím méně jsem vzpomínal na nepříjemnosti s policií, a čímdál více na to, co jsme spolu dělali na lavičkách, na dekách a divanech. Bývalo mi často smutno z toho, že to už nepokračovalo.
Proto jsem přivítal zprávu, že se připravuje pomaturitní setkání šestatřiceti mušketýrů a mušketýrek po deseti letech. Čekal jsem, že Ilonu uvidím, a pokusím se ji navést na pokračování našich bohulibých styků. Ilona se ale nedostavila. Přítomných spolužaček jsem se na ni vyptával, ale všechny jen kroutily hlavou. Jen jedna měla neověřenou informaci ze třetí nebo čtvrté ruky, že se Ilona vdala do Austrálie, nebo tam někam, a na některé tamější univerzitě přednáší matematiku.
Když jsem sklesle seděl v koutě, daleko od ruchu starých abiturientů, přisedla si ke mně profesorka Milada. Přinesla si ke mně svou sklenici s vínem, takže jsem pochopil, že to bude na dlouho.
Nejprve mi oznámila, že mi bude tykat, jako kdysi, a vyzvala mě, abych tykal i já jí. Líbala mě mnohem déle, než je obvyklé při tykání. "Všimla jsem si, že se vyptáváš na Ilonu," řekla, když jsme si přiťukli. "Ještě na ni myslíš?" Přikývl jsem. "Tehdy, když tě odvedl ten policajt, jsem si ji pozvala do kabinetu, a zeptala se jí, jestli je pravda to, co mi řekl. Potvrdila, že to pravda je, ale přísahala, že ona to chtěla, a že tě k tomu musela dokopat. A ještě řekla, že to bylo bezva, že ty jsi byl bezva, a že ona to bude s tebou dělat i nadále, udavači sem, udavači tam." Takže Ilona nelhala, když říkala, že se s profesorkou o tom bavila. Milada se nadechla k pointě. "Strašně jsem jí tehdy záviděla." "Cos jí záviděla?" odvážil jsem se špitnout. "Že dostala na zadek. A ještě k tomu od tak skvělého kluka." Odmlčela se, dala si velký lok vína na kuráž, a pokračovala, "Od dětství toužím po tom, aby mi nějaký kluk nasekal na zadek. Začátkem dospělosti se mi pro nával jiných povinností a starostí podařilo na to poněkud pozapomenout, ale případ s Ilonou mi to připomenul velmi naléhavě. Už je to víc, než deset let, ale stále na to denně myslím. Opravdu, denně. Ze zoufalství jsem se pokusila sama se pleskat pravítkem, ale nebylo to ono." Nadlouho se odmlčela, a já jsem čekal, že teď přijde pointa ze všech point nejpointovatější. A opravdu! "Víš, že jsi byl můj nejoblíbenější žák. Často jsem uvažovala o tom, že se zpronevěřím profesionálnímu kodexu, a že tě svedu. Teď už se ničemu nezpronevěřím, a tak chci poprosit tebe."
Ještě chvíli jsme se handrkovali. Ona naléhala, já se upejpal, ale nakonec jsme se dohodli. Omluvila se, že si potřebuje odskočit, ale nešla tam, kam se v takových případech skáče, ale šla zavolat taxík.
Ten nás odvezl do zahrádkářské kolonie, kde se nacházela stavba, kterou jen se sebezapřením bylo lze nazvat chata. Ale byla tam postel, byla tam židle, i skřínka na nářadí. A co víc třeba?
Okno v chatce bylo zaslepeno okenicí, a jediné světlo vstupovalo dovnitř škvírami mezi lajdácky přibitými deskami.
Posadil jsem se na postel, a gestem naznačil Miladě, že se mi má přehnout přes kolena. "Ale," namítla Milada, "Ilona mi tehdy vyprávěla, žes jí to dělal na holou." Jistě hřešila na to, že je v boudě takové přítmí, takže neuvidím, jak se červená. "Ano, to je pravda," odvětil jsem, "ale přece nemůžu chtít od paní profesorky, aby se přede mnou svlékala." Že jsem se začervenal já, to vím naprosto jistě.
"Už nejsem tvoje paní profesorka, a kromě toho, výprask přes textil je totéž, co nic. Něco, jako tlačenice v tramvaji." Aniž se mě ptala na souhlas, začala se svlékat. "Nemůže sem někdo přijít?" zeptal jsem se v rozpacích. "Kdo by sem měl přijít," otázala se Milada. "Třeba tvůj muž." "Nejsem vdaná." Aby předešla další nejapné otázce, rychle dodala, "Byla jsem. Chvíli jsem byla vdaná, ale nedělalo to dobrotu."
Cítila potřebu vysvětlit mi, proč to nedělalo dobrotu. Docela ji chápu. Osamělý člověk - a i já jsem býval často osamělý - se potřebuje občas svěřit se svými nejtajnějšími zážitky a představami. Neosamělému by to třeba mohlo připadnout jako exhibicionismus.
Začala opravdu od Adama. V předposledním ročníku vysoké školy ani na rektorský termín neudělala důležitou zkoušku. Několik hodin uvažovala o sebevraždě, a pak, ač téměř abstinentka, zamířila do nočního baru s úmyslem se opít, nejraději k smrti. Tam ale narazila na o rok mladšího studenta, a do rána si s ním víc povídala, než pila. Ráno, když bar zavřeli, se odebrali rovnou na úřad, a vzali se.
"Svatební noc, respektive svatební matiné v mém pronajatém pokojíku, proběhlo standardním způsobem. Tedy, pokud jsem o tom něco věděla. Odpoledne si ´manžel´ přestěhoval ke mně svých pár švestek."
Další Miladin sexuální život už byl méně standardní. Partner od ní chtěl, aby mu ´to´ dělala rukou. "Chápu, že v životě muže jsou chvíle, kdy tento způsob uspokojení je jediný možný. Dokonce ani žena není vždy připravena ke koitu. Někdy tento způsob dokonce znamená vítané zpestření jinak jednotvárného života. Občas. Ale manžel, budu mu říkat třeba Teodor, to jinak nechtěl. A nebylo to z fyziologických důvodů. Trápilo mě to, neboť jako každá normální žena toužím po plnokrevném sexu, tělo na tělo. Pár dní jsem to vydržela, ale pak jsem mu řekla, že respektuji jeho úchylku, ale že toužím, aspoň někdy, po normální souloži. Pohádali jsme se. Strašně na mě křičel, jak si vůbec dovoluji označit ho za úchyla. Odešel z ´domu´, a neukázal se pár dní. Když se vrátil, jakoby se nechumelilo, pokračovali jsme podle jeho jízdního řádu. Opět jsem to vydržela pár dní, a potom jsem potichu navrhla, že tedy dobře, budu mu to dělat, jak to má rád, ale chtěla bych od něj, aby mi občas nasekal na zadek. Rozčílil se ještě víc, než minule, ošklivě mi nadával, a pravil, že s úchylnou babou on nemusí žít. Prásknul za sebou dveřmi, a byl pryč."
Když byl pryč, Milada požádala o rozvod. Narazila na šikovnou advokátku, která jí zařídila rozvod hned v prvním stání.
"Po úspěšném pojednávaní jsem ji pozvala na panáka. Jmenovala se Františka, Fánka. Františku zamrazilo, když jsem před soudem použila termín ´sexuální úchylka´. Kdyby byl soudce politicky korektní, což naštěstí nebyl, buď by pojednávání odročil pro procesní chybu, nebo by mi uložil pořádkovou pokutu. Fánka mě poučila pro příště, bude-li jaké, že teď se to jmenuje ´menšinová orientace´. Já jsem naopak poznamenala, že i ona udělala chybu, když o mně vyhlašovala, že jsem normální. Fánka trochu zchladla, a zeptala se v čem jsem nenormální. Když jsem jí řekla, že toužím dostat, nebo dostávat na holý zadek, zasmála se a dala mi pusu na tvář. Prý jsme sestry. I ona má tuto úchylku (přede mnou se nebála, že dostane pokutu, nebo že bude vyřazena z advokátní komory), a nejen, že ráda podrží, ale umí se postavit i ´nahoře´. Nadlouho jsme měli lechtivé téma pro klábosení, ale když jsem se jí zeptala na podrobnosti, zmlkla. Asi se bála, že ji připravím o partnera."
"S Fánkou jsme se spřátelily. Po studijním neúspěchu a po rozvodu mi pomohla postavit se psychicky na nohy. Během prázdnin jsem si vyřídila opakování ročníku, takže jsem mohla dostudovat a posléze se seznámit s tebou jako tvoje třídní."
Když dovyprávěla, nenuceně se mi přehnula přes klín a gestem naznačila, že můžu začít. Mezitím se zcela setmělo, takže nebylo ani to málo světla, které pronikalo mezi okenicemi. S jejími půlkami jsem se tedy seznamoval hmatem. Byly hladké, dost velké, a chvěly se očekáváním. Chvíli jsem je jen tak hladil. Potom jsem ji po těch půlkách plácal, dokud mi neumdlela ruka. Podle jejích reakcí se zdálo, že je to to, co si vysnila, ale že by to ještě něco chtělo.
Postavila se, a tak, jak byla, to jest nahá, vyšla do zahrady. Zatímco byla venku, svlékl jsem se i já. Vrátila se s krátkým prutem. Ani z něj neotrhala listí. Dveře boudy nechala otevřené, takže dovnitř teď doléhalo chabé světlo ze vzdálené lampy pouličního osvětlení. A taky z ještě vzdálenějšího Měsíce. Zaklekla k lůžku a vyšpulila své ani dlouhým výpraskem rukou nepoškozené hýždě. Jal jsem se je poškozovat tím neotrhaným prutem.
Na výprask prutem však Milada nebyla zvyklá, pokud vůbec na něco z této oblasti zvyklá byla. Její zprvu tiché úpění nabíralo na síle a brzy se změnilo v hlasitý křik. Když jsem ji přestal trápit ani neprotestovala.
Jal jsem se hýčkat její polokoule a tu krásu mezi nimi. Mé hýčkání přijímala vstřícně, vrtěla vymrskanou pánví a tiše vrněla blahem, ale když jsem se špičkou svého údu dotkl špičky jejího klitorisu, udělala odmítavé gesto. "Pro tentokrát bych ti to udělala rukou."
No comments:
Post a Comment