Přišel jsem domů z práce a všiml jsem si, že manželka je nějak nervózní, jako by měla něco na srdci. A opravdu, jen co jsem si umyl ruce a zhltl malou svačinku, přistoupila ke mně a pravila, "Podívej, co jsem koupila!" Rozbalila černé dřevěné pouzdro, vystlané červeným plyšem, a vytáhla z něj krátkou ratanovou rákosku. "Na co ti to bude?" zabručel jsem. "Na našeho Milana." Naším patnáctiletým synem Milanem mohutně lomcovala puberta, a jeho chování začínalo být už nesnesitelné. Skutečně bylo nejspíš na čase začít s jeho výchovou, kterou jsme dosud zanedbávali. "To jsi koupila dobře," trochu jsem ožil. Markéta švihla rákoskou do vzduchu, a řekla, "Bylo by ji třeba vyzkoušet." To jsem považoval za racionální nápad. Každé nové zboží je třeba vyzkoušet, abychom zjistili, zda nám neprodali nějaký šmejd. Pochválil jsem ji za to, ale potom jsem se zarazil. "Na kom to chceš zkoušet?" zeptal jsem se. "Na to jsem nepomyslela," zarazila se i Markéta. Zamyslela se, a potom vyhrkla, "Například na tobě?" Její logika neměla chybu. Vyzkoušet bylo objektivně potřebné, a nikdo jiný tady není, než já. Nezbývalo mi, než souhlasit. Postavil jsem se a předklonil. "Ale," namítla Markéta, "Milan je už velký klacek, a výprask přes kalhoty s ním ani nehne. Budeme mu jen pro srandu." Pochopil jsem, kam směřuje. Nelíbilo se mi to, ale ani tomu se nedalo cokoliv vytknout. Výprask přes kalhoty opravdu nemá cenu. Tak jsem si sundal kalhoty a stáhl trenky. Byl jsem připraven k vyzkoušení Markétiny nové hračky. "Můj táta, když dával výprask mému bráchovi, říkával ´pětadvacet na holou´. Uděláme to taky tak?" "Jo," pravil jsem, "taky jsem slyšel, že se to tak říkávalo."
Zašli jsme do obýváku, přehnul jsem se přes křeslo a držel pětadvacet na holou, jak to říkával můj tchán mému švagrovi. Markéta se asi na výprasky svého bratra kdysi pozorně dívala, a dobře to odkoukala. Střídala místa dopadu a postupně přidávala na síle. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu... já se při tom vzrušil. Když bylo po všem, postavil jsem se, otočil čelem k Markétě a ukázal na erektovaný penis. "Podívej, co jsi způsobila," pravil jsem. "Co s tím uděláme?" "Co bys s tím chtěl dělat?" dělala ze sebe hloupou. "Třeba bych ho strčil do nějaké plonkové dírky, jíž hrozí, že zaroste pavučinami." Ještě chvíli se tvářila, že neví, oč jde, ale to jí nebránilo mě za tu stojatou nádheru chytit, pevně ji stisknout a stáhnout z ní předkožku. Ještě chvíli se mnou zápasila, ještě chvíli dělala drahoty, jak to dělají ženy každého věku, ale nakonec ležela nahatá na znak na koberci. Jsme oba klimakterického věku, a tak jsme se nemuseli zdržovat nějakou hloupou antikoncepcí. Milovali jsme se, jak už dlouho ne. Po desíti minutách jsem ležel na znak pro změnu já. Musel jsem tu rákosku pochválit.
I Markéta byla spokojená. Uchopila rákosku, ještě jednou mě s ní opravdu silně, ale kupodivu nebolestivě švihla po stehně, políbila ji, a opatrně vrátila do pouzdra. "Milana budeme muset řešit jinak," řekla. "Třeba nebude s výpraskem souhlasit, bude se se mnou prát, a rákoska by se mohla poškodit, nebo docela zničit. Na Milana je jí škoda." S tím jsem souhlasil i já.
Na druhý den, když jsem se vrátil z práce, vedle naservírované svačiny leželo černé dřevěné pouzdro.
No comments:
Post a Comment