Charlotte aneb Milionářka v dřevěnici

Příběh ze 60. let

Když jsem s úspěchem skončila studium paleontologie na UCLA, babička z matčiny strany mi jako dárek koupila zpáteční letenku do Československa. Byla jsem trochu zklamaná. Vlastně ne trochu, byla jsem hodně zklamaná. Byla jsem sakramentsky moc zklamaná. Co by to babičce udělalo, kdyby mi koupila  nějaký pěkný domeček v Beverly Hills, nebo aspoň bavora. Československo mě tedy ani trochu nelákalo. Vše, co jsem o něm věděla, kromě toho, co mi vyprávěla babička, jejíž vzpomínky končily někde kolem mnichovského diktátu, pocházelo z Fox News. Věděla jsem, že je to barbarská, nekulturní země, kde vládnou škaredí komunisti, že se Češi nemyjí, jsou špinaví a páchnou, že tam mají jen jeden druh chleba, a ani ten ne vždycky, maso jenom jednou za měsíc, a banány jenom na Mikuláše. Žádné hotdogy, žádné hamburgry, žádná kokakola. Že bydlí v odporných panelových králíkárnách, mají jen jeden kanál televize, a i na něm jen ruské filmy, nemluvě o tom, že televizor nemají zdaleka všude. Pokud tam přes to přese všechno zabloudí nějaký západní cizinec, české holky s ním souloží za žvejkačku. Všichni se navzájem špehují a udávají, nesmějí nikam cestovat a nikdo tam neumí anglicky.

Pokusila jsem se babičku přemluvit, aby letenku vrátila, ale babička trvala na svém, ostatně jako vždy. "Jestli nechceš, tak nejezdi. Ale jiný dárek už ode mě nedostaneš. Ani teď, ani nikdy jindy."

Tak jsem tedy letěla.

První část pobytu jsem strávila v Praze a v blízkém okolí. Musela jsem Československo trochu rehabilitovat. Nemají jeden druh chleba, ale dva, a oba jsou velmi chutné. Masa na trhu opravdu není moc, ale početné automaty, bufety, hospůdky, bistra, krčmy, knajpny, vinárny, pivnice, bary a restaurace nabízejí za přiměřené ceny pestrý sortiment masných jídel, která jsou většinou velmi profesionálně připravena. Přesolené a přemaštěné hamburgery mi tam rozhodně nechyběly. Čechoslováci nesmrdí o nic víc, než jiné národy, které jsem měla možnost poznat. Televizní kanály jsou dva, a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden ruský film. Je pravda, že v hlavním vysílacím čase jsem jen málokdy byla "doma". Praha má totiž na tak malé městečko obrovský počet divadel, která nabízejí všechen hlavní světový repertoár, vesměs velmi kvalitně inscenovaný. Plus řadu takzvaných divadel malých forem. A pokud člověk nereflektuje zrovna na místo v první řadě, může sledovat představení velmi levně. Nejlevnější vstupenky jsou na takzvaném bidýlku, kde jsem se seznámila s českými studenty, kteří měli hlouběji do kapsy. Co ušetří za vstupenky, investují do piva, které je v Československu opravdu skvostné. Měla jsem příležitost ochutnat různé značky, když mě studenti po představení nejednou zvali do hospod s nenapodobitelným koloritem. Jestli se navzájem udávají, jsem se nedozvěděla, ale tipuji, že asi moc ne, protože návštěvníci hospod se baví velmi hlasitým vyprávěním velmi pikantních džouků o příslušnících jejich establišmentu, kteří si říkají soudruzi. Studenti bydlí na koleji za půl dolaru měsíčně, a při skromném stravování jim jeden dolar vystačí na celý týden. V českém Národním muzeu je prý úžasná paleontologická sbírka, ale tam jsem se nikdy nedostala, protože stále bylo na programu něco důležitějšího. Za celou dobu mě nikdo nepožádal o žvejkačku. Jediné, v čem měl Fox stoprocentní pravdu je, že tam nikdo neumí anglicky. V duchu jsem blahořečila babičce, která mě od malička proti mé vůli, a někdy i násilím, učila česky.

Druhou část pobytu jsem absolvovala na východní Moravě, u babiččiny neteře, tedy u mé vzdálené sestřenice Běty rozené Ponsové (nebo že by to byla teta?). Tady se zprávy od Foxe začaly poněkud potvrzovat. No řekněte, není to barbarská země, když se nějaká vesnice může jmenovat Hovězí? Domorodci, pravda, ne všichni, bydlí v domech z dřevěných klád, jaké se u nás vyskytují už jen ve skansenech z doby zlaté horečky. Říkají jim "dřevěnice". Sestřenici-tetu nijak nedojalo, že jsem Američanka, a proto jsem se musela podílet na životě rodiny, jako všichni ostatní, milionářská babička sem, milionářská babička tam. Musela jsem (se naučit) dojit kozu, slepicím sypat zrní, králíkům sekat trávu a vyhrabovat zpod nich bobky, a na rozhrkaném kole jezdit dolů do vesnice nakupovat věci, které hospodářství neposkytovalo.

S čím jsem nepočítala, bylo to, že během mého moravského pobytu vypukly Velikonoce. Podezírala jsem babičku, že termín zájezdu zvolila se zlomyslností sobě vlastní naschvál. Na fakultě paleontologie mě nenaučili, že v této barbarské zemi se na Velikonoce nehledají čokoládová vajíčka poschovávaná na zahradě, ale že se k oslavě těchto jarních svátků přistupuje vpravdě barbarsky.

Na velikonoční pondělí ráno jsem, jako každé jiné ráno, vyšla se dvěma vědry k rumpálové studni, kterou jsme měli společnou s několika dalšími dřevěnicemi horní části vesnice. Tu jsem spatřila, jak parta mládenců v krojích násilím vytahuje ječící děvčata, rovněž v krojích, z chalup, a mlátí je jakýmisi klacky, na nichž se třepotá cosi barevné. Odhodila jsem vědra a pelášila zpět do chalupy, v bláhové naději, že se před takovým barbarstvím uchráním, nebo že mě v nejhorším případě uchrání teta. To jsem se ale přepočítala. Netrvalo dlouho, a slyším, jak teta v síni říká, "pojďte dál, mládenci, Šarlotka už na vás čeká." A kluci, tady se jim říká ogaři, už byli v parádní světnici a vrhli se na mě s těmi klacky, kterým se prý říká tatar, a které jsou, jak jsem se dozvěděla později, spleteny z několika vrbových prutů. Dala jsem se před nimi na útěk, uhýbajíc před jejich tatary. Po několika bolestivých ranách, které dopadly většinou na ramena a na záda, se mi podařilo utéct nejprve do síně a pak, přes "zvířecí" dvorek do zahrady. A ogaři za mnou. Když mě nejrychlejší z nich dostihl, ostatní se zdvořile stáhli, přeskočili nízký plot a zamířili do sousedství, kde měli tři dcery, nebo, jak se tady říká děvuchy.

Nejrychlejší z kluků, později se ukázalo, že se jmenuje Ondráš, mě levačkou chytil za ruku a sevřel ji jako do kleští. V tomto okamžiku jsem se přestala bránit. Ne proto, že při tomto železném sevření jsem neměla šanci se vyvléct, a kdyby přece, že bych tomuto fyzickou prací zocelenému mládenci utekla dál než na půl metru. Přinejmenším nejen proto. Najednou jsem se rozhodla, že podstoupím, co se od děvuchy v mém věku očekává. Zkrátka zachtělo se mi okusit ten hrůzostrašně vyhlížející tatar.

Ondráš vycítil, že jsem změkla, ale sevření nepovolil. Pravou ruku mi přitlačil na záda, čímž mě přinutil do mírného předklonu. Sukni mi vyhrnul k mé levé ruce, a aniž musel cokoliv říkat, sevřela jsem prsty lem sukně tak, aby ta zůstala vyhrnutá. Potom mě tatarem začal švihat po zadku, chráněném jen aušusovými americkými kalhotkami za čtyřicet dolarů. Nebylo mi všechno jedno, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat divadlo, aby se po vesnici nerozneslo, že americké holky jsou zdechlinky, co nic nesnesou. Když Ondráš usoudil, že pomlázka byla dostatečná na pomlazení, jak se tady o této proceduře věří, stáhl mi kalhotky a jednou mě přetáhl ještě po holé. Potom mě pustil.

Když jsem se upravila, měla jsem tisíc chutí mu dát pusu, ale bála jsem se, abych si nezadala. A tak jsem vykouzlila ten nejcukrkandlovitější úsměv, jaký v Americe kouzlíme, když nás fotografují, a pravila "Díky!"

Po Velikonocích se Ondráš u nás někdy večer zastavil a vzal mě na procházku. Cestou mi vyprávěl o zdejších zvycích, nejen velikonočních, o životě v Československu, nejen na východomoravských horách, o tom, jak mnozí, když jim zdejší režim poskytl "jistoty", se odnaučili pracovat a někteří se dokonce místo toho naučili krást.

Když se můj pobyt na Moravě a v Československu vůbec chýlil ke konci, nadhodila jsem Ondrášovi, že si ve svém paleontologickém zaměstnání zřejmě nevydělám tolik, abych mohla za rok zase přijet. Ondráš zabručel, že je mu to líto. Dodala jsem, že v důsledku toho nezažiju příští moravské Velikonoce. Ondráš nic nepochopil. Tak jsem musela přitvrdit. "Ale nebude mě mít kdo pomladit." Ondráš stále nic nechápal. Musela jsem vyjít s pravdou ven, že by mě měl pomladit dopředu na další rok on, ještě než odjedu.

Až teď Ondrášovi konečně zapálilo. Tvář se mu rozjasnila. "Ale bude to na holou," pravil. "Jo," vyhrkla jsem až poněkud příliš překotně.

Naše procházka teď dostala nový cíl. Kráčeli jsme do hor, abychom snížili pravděpodobnost, že nás potká někdo z vesnice. Dostali jsme se tak daleko, že už nebylo slyšet ani zvonění na večerní mši z dřevěného kostelíku hluboko pod námi. Mezi pastvinami a lesem se táhl pás všelijakých křovin. Každý z nás vybral jeden pěkný prut. Ondráš vytáhl z kapsy zavírací křivák a oba pruty - můj byl tlustší, jeho tenší - dohladka očistil. 

"Tak se svlíkej," přikázal mi. Poslechla jsem ho a svlékla jsem se do naha. Ondráš si mě chvíli zvědavě prohlížel a potom mě švihl tím tenším prutem po zadku. Hlasitě jsem vykřikla. "Takhle by to nešlo," řekl Ondráš, a zmačkal mé punčochy a nacpal mi je do úst. Přinutil mě do předklonu a začal mě mrskat po hýždích i po stehnech. I já jsem se mrskala. Ze začátku to bylo velmi bolestivé a já jsem si nadávala, že jsem ho vyprovokovala. Ale za chvíli jsem si zvykla, a bolest jsem přestala vnímat. Místo toho se mi po těle rozlévalo teplo, spíš příjemné a pocítila jsem vlhko mezi nohami. Ondráš přestal s vyplácením, když se mu jeho chatrný proutek v ruce zlomil.

Pustil mě a vytáhl mi mokré punčochy z úst. S námahou jsem se vzpřímila, byla jsem od dlouhého předklonu celá zdřevěnělá. Protáhla jsem se, postavila na špičky, pravou rukou jsem se přidržela Ondrášova krku a vlepila mu pusu, se slovy díků. Teď už jsem neměla strach, že si zadám.

Zatímco jsem ho držela kolem krku, cítila jsem, jak něco kutí rukou v oblasti mého pupíku. Rozepínal si knoflíky na kalhotách. "Co to děláš?" vykřikla jsem zděšeně. "Chci se s tebou milovat," odpověděl bez zakoktání.

Trvalo to jen sekundu, než jsem mu odpověděla, ale za tu dobu mi přeletěl hlavou celý můj dosavadní "sexuální" život. Když mi bylo šestnáct, a nebyla jsem pro sex zralá, jsem dostávala spousty nabídek tohoto druhu. Patrick, Paul, Lee,  Moše, Pancho, Ahmed, Jou-Jou, Boris, Giovanni, Šedý Bobr... Ani si je všechny  nepamatuji. Šmahem jsem je odmítala. A teď, když jsem dospěla, a když bych konečně některým z nich nejspíš řekla "ano", o mě nikdo ani nezavadí. Musela jsem odjet do zaostalého, primitivního, barbarského Československa, aby si nějaký kluk všiml, že jsem ženská. "Co ti brání?" řekla jsem Ondrášovi.

Ondráš, s kalhotami už pod koleny, mě objal oběma rukama a dlouze políbil. Stáhla jsem mu trenky, a když z nich vyskočil jeho úd, na chvíli jsem ho potěžkala v ruce. Spěšně jsem mu pomohla se svlékáním zbylého textilu. Ondráš mě vzal do náruče a odnesl mě na pastvinu a opatrně položil do svěží jarní  trávy. Přilehl si ke mně a jal se seznamovat s mým tělem. Líbal mě na krku, na ňadrech, na pupíku. Hnětl mi bradavky, hladil po bocích a po stehnech. Od pupíku se opatrně spouštěl k mým rezavým chloupkům. Tam se na chvíli zastavil, pohladil, zatahal, zvedl se na rukou a pošimral mě tam jazykem. Byla jsem překvapená, jak umí být něžný a ohleduplný, když ještě před chvílí byl docela surový. Ale líbilo se mi obojí: drsnost i něha. Zalykala jsem se štěstím a očekáváním.

Potom se odvážil ještě níž. Dvěma prsty si pohrál s mými pysky, a vzápětí jedním z nich zajel mezi ně. "Opatrně," zašeptala jsem a ňadry se přitiskla k jeho hrudi. "Jsem panna." "To mi bylo jasné hned, jak jsem tě poprvé uviděl," odvětil.

Chtěla jsem se ho zeptat, podle čeho to poznal, ale než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem jeho jazyk hluboko ve své jamce, jak prudce doráží na něco, co by snad mohla být blána. Vzrušením jsem přestala dýchat. Když se mu jazyk unavil, vcucnul do úst můj poštěváček a dlouho ho jemně žmoulal mezi předními zuby. Když se mi znovu  podařilo popadnout dech, u svých žeber jsem našmátrala jeho úd. Už se mi nevešel do ruky. Maně mě napadlo, jak se může vejít TAM. Ale ta myšlenka se rychle někam vytratila. Ondráš zatím vytrvale pokračoval ve zvláčňování blány. Kde se to ten kluk naučil? Začala jsem trochu žárlit, ale i tato myšlenka se rychle vypařila. Dělaly se mi mžitky před očima a myslela jsem, že omdlím. Modlila jsem se, aby to nikdy neskončilo. Chtěla jsem mu říct, "Ondrášku, zlato, nepřestávej, proboha tě prosím, nepřestávej!", ale vyšlo ze mě jen chrčení nápadně připomínající slastné vzdychání. Oběma rukama jsem mu přitlačila hlavu do klína a začala hýbat zadkem, který už ani nevěděl, že před chvílí dostal vydatnou povelikonoční pomlázku.

Když byla blána dostatečně předzpracovaná a má jamka plná Ondrášových slin a mé panenské mízy, Ondráš se nadzvedl na lokti a vnikl do mě. Vešel se TAM. Blána povolila zcela bezbolestně, jako by byla z pavoučích vláken. Ondráš byl zřejmě taky panic, nebo už nebyl v podobné situaci velmi dlouho, protože krátce po defloraci jsem pocítila v klíně něco, jako by mi tam vybuchla sopka. Vibrace jeho údu pomalu ztrácely na amplitudě, až utichly docela.

Nedovolila jsem mu vymanit se. Sevřela jsem ho rukama kolem pasu a nohama kolem zadku, a stahováním poševního svalstva se jala masírovat jeho zvadlé přirození, dokud nebylo znovu schopné provozu. Povolila jsem sevření nohama a dovolila jsem mu dokončit akt. Tentokrát bylo všechno v pořádku, tedy aspoň pokud mohu soudit podle početných obrázků, knížek a filmů, které prošly mýma rukama.

Když vibrace znovu  utichly, nikdo z nás nespěchal tuto nádhernou chvíli ukončit. Nenasytně jsme se objímali ve voňavé jetelině trávě, a až hvězdy, objevivší se nad našimi hlavami, nás přinutily vstát a obléct se.

"Pamatuj si," řekla jsem Ondrášovi, "kam schovávám ten druhý proutek. Zítra před odletem, se sem přijdeme rozloučit. Se vším všudy."

Valja, aneb Jak to bylo dál? Pokračování povídky Tamara, aneb Čajepitije (9)

S napětím a se zvědavostí jsem očekávala, jak se můj Sergej zachová, až Tamara s Leonidem odjedou. Musím přiznat, že mě divadlo, které nám Tamara připravila, docela vzrušilo, a že by mi nebylo příliš proti srsti, kdybych se v Tamařině postavení ocitla sama. Ale rozhodně jsem to nemínila Serjožovi připomenout.

Sergej byl ale už unavený a šel si lehnout. Byla jsem trochu zklamaná. Ale není všem dnům konec.

Sergej se ale nevrátil k otázce spankingu ani za celou sobotu a neděli. Budu ho muset trošičku popostrčit. Večer jsem za ním vlezla do koupelny, když se sprchoval. Jednou rukou jsem mu stiskla polotuhý úd, druhou rukou ho plácla dost silně po zadku. "Co to děláš?" osopil se na mě. Neodpověděla jsem mu, a místo toho jsem plácla ještě jednou. Až se voda stékající mu po zádech rozstřikla a postříkala mě. "No počkej, zajíci!" řekl. To bylo slibné, a tak jsem ho už nechala na pokoji.

Jenže, po osprchování hned zalezl do postele, nechal zajíce zajícem, a za chvíli spal jako dřevo. Zato já nemohla dlouho usnout.

V pondělí ráno jsme se vrátili do Moskvy, a o spankingu, ani o zající nepadlo ani slovo. Takové slovo nepadlo ani celý týden. Uznávám, že Sergej má v práci značný stres, a večer je rád, že je rád. Netušila jsem, že Sergej už svůj plán má, a že se spankingem chce znovu vyrukovat až v sobotu na dače.

Tentokrát byl u nás na návštěvě Serjožův přítel a současně šéf, pan Filip, a hned dvě jeho přítelkyně, Anita a Galja. Všichni tři byli u nás poprvé. Po roztopení krbu, uvaření čaje a přichystání butěrbrodů byl konečně čas na volnou zábavu. Filip představil své přítelkyně, které neskrývaly, že obě spí s Filipem i spolu. Teď nastala Sergejova hodinka. Udělal dost dlouhou přednášku o spankingu (od minule se to už naučil vyslovovat), o tom, jak je to zábavné, příjemné a pro ženy dokonce zdravé. Odpověděl na otázky nových hostí, a poněkud ochladl, když Galina nadhodila, že by to mohlo být zdravé i pro muže. Na všeobecnou žádost, že by to chtělo praktickou ukázku, Sergej po delším upejpání slíbil, že ukáže, jak to dělá se svou manželkou Valjou. Prolhaný prevít. Ale na druhou stranu se mě zmocnilo příjemné vzrušení. Dostanu, po čem už týden toužím, a ke slovu se dostane i můj přirozený exhibicionismus. Každopádně jsem neprozradila, že Sergej lže.

Manžel mě vyzval, abych se svlékla donaha. Tetelila jsem se blahem, ale nahlas jsem řekla, že v útulném prostředí domova je to v pořádku, když mi dělá spanking na holou, ale před cizími lidmi, třebaže přáteli, se svlékat nebudu, to ať si vypustí z hlavy. Sergej pochopil, že s ním hraji jeho hru a jeho napětí povolilo. Vyčetl mi, že před týdnem jsem se před Leonidem a Tamarou ochotně svlékla, a teď, když mám možnost jeho šéfovi dokázat, že si dovede poradit nejen se svými podřízenými po celé širé Rusi, ale i doma, dělám drahoty. Namítla jsem, že před Leonidem jsem se svlékala proto, že k nám chodí už dlouho, a že to je to dobrý kamarád, skoro milenec. Před ním bych se svlékla kdykoliv, dráždila jsem ho. A, ostatně, minule se tady svlékal i on, což od pana Filipa rozhodně nemůžu chtít. Sergej mi udělal věrohodnou žárlivostní scénu, a slíbil mi, že když se nesvléknu, tak doma mi udělá ne erotický spanking, ale seřeže mě tak, že na to budu dlouho vzpomínat. Všimla jsem si, že děvčata jsou už příjemně vzrušená, a Filip že je nervózní z toho, že možná dopadne, jak údajně dopadl Leonid.

Pod vyhrůžkou krutého trestu jsem se svlékla. Obě ruce jsem si držela na rozkroku. Filip si mě nestydatě prohlížel, zatímco jeho holky na něj vrhaly zlostné pohledy. Zřejmě dostane co proto, až budou sami.

Sergej mi přikázal, abych si lehla na břicho na divan. Odepjal si pásek  a pohladil mě s ním po hýždích. Přejel mi mráz po zádech. "Tady, prosím, vidíte, že spanking je zcela bezpečný. Od minulého výprasku před dvěma dny nezůstala ani stopa. O výprasku minulou sobotu ani nemluvě." Teď jsem se vložila do představení i já. "Ještě jsi zapomněl, že i dnes v poledne, když jsme jeli sem, jsi mě v garáži přehnul přes kapotu auta a stáhl mi kalhotky." "Máš pravdu," chytil se Sergej, "ale to byla jen taková rozcvička." Anita s Galjou už byly plně vtaženy do hry. Obě měly ruce položené na Filipově poklopci.

Sergej teď začal s výpraskem. Za odměnu, že jsem ho nezradila, to dělal dost jemně. Představovala jsem si (a doufala), že to bude horší. Asi po padesáti ranách řemenem jsem Sergejovi řekla "Díky, můj pane" a udělala pukrle. Sergej byl na mrtvici. Když jsem se oblékla (kalhotky zůstaly pod divanem), ozvala se Galja, že ony by to s Anitou taky chtěly zkusit. Galja zřejmě v jejich vztahu hrála pána (Filip mi připadal jako měkkýš, a tipovala bych, že Galja hrála pána i ve vztahu s ním).

Viděla jsem, že Anita je na výprask celá žhavá, ale hrála upejpavou stydlivku ještě líp než já. Opět jsem se do toho vložila. "Anito, to fakticky nic není. Nemusíš se bát. Je to velmi příjemné. Ale když nechceš, tak ať Galja vymrská mě." Neměla jsem daleko od slov k činům: Podala jsem Galje Serjožův řemen a překlonila se přes křeslo. Galja mi sukni přehodila přes hlavu a pustila se do mého zadku. Dělala to mnohem líp, než Sergej. Uštědřila mi dobrou stovku. Chtělo se mi křičet, ale nesměla jsem vypadnout z role, do níž jsem se obsadila. Sergej se dobře bavil, Filip se třásl strachy, že dojde i na něj.

Až teď se Anita uvolila přidat se ke všeobecné zábavě. Svlékla se, a položila své macaté tělo pod Sergejův pásek v Galjině ruce. Na rozdíl ode mě Anita vypadla z role velmi rychle. Přestala hrát ctnostnou pannu, a každým zvukem, každým gestem a každým pohybem dávala najevo, že si to užívá. Galja jí výprask spestřovala okatými mileneckými vložkami.

Filip se svými lesbickými konkubínami odjel až těsně před půlnocí. Jistě se mu ulevilo, že jeho zadek zůstal prozatím nepoškozen. Předpokládám, že se tady tak hned neukáže.

Osaměli jsme. Sergej mě objal a dlouze políbil. "Bylas hodná, moc hodná. Díky, žes mě neshodila." "To nic," odpověděla jsem, "ale teď se musíš postarat o to, aby se tady Leonid s Filipem nesešli. Doufám, že se neznají?!" Tím si Sergej nebyl jist.

Pohladil mě po dvakrát zmrskaném zadku (kalhotky byly stále pod divanem). "Co myslíš, snesl by ještě třetí?" S odpovědí jsem si dala pořádně načas, třebaže odpověď jsem znala okamžitě. "Jo, snad jo. Ale měl bys to vyzkoušet i ty! Je to totiž příjemné a zdravé!", vypůjčila jsem si jeho formulaci. To ho poněkud zaskočilo. Ale nechtěl vypadat jako Filip, a tak váhavě souhlasil.

"Tak jdeme na to," řekla jsem. Svlékla jsem si šaty, a pak mě něco napadlo. "Dost bylo řemene, měli bychom zkusit něco jiného." Z kredence jsem vytáhla zahradnické nůžky, a tak, jak jsem byla, to jest nahá, jsem vyběhla do zahrady a ustřihla z jakéhosi keře pěkný rovný, dost tlustý prut. Vrátila jsem se, strčila prut Sergejovi, a v malinkaté ložničce jsem se svalila na postel. Sergej mě ještě chvíli hladil, a konstatoval, že můj zadek není ani dvěma výprasky skoro vůbec zdevastován.

Prutem, to bylo jiné kafe, než řemenem. Tentokrát jsem křičela ne kvůli představení, ale opravdu bolestí, a kopala nohama. Muž se mě zeptal, jestli má přestat. "Ne, nepřestávej," odpověděla jsem. "Seřež tu prolhanou prdel, co se do ní vejde!" Nedal se dvakrát pobízet. Když skončil, bylo prostěradlo pode mnou celé mokré. Bylo to tvrdé, ale asi si něco takového ještě někdy objednám.

Vyměnila jsem prostěradlo a řekla Sergejovi,"Tak, teď ty. Prutem, nebo řemenem?" Rozhodl se pro pásek. Po chvíli smlouvání se svlékl a zaujal polohu ležícího střelce. Trochu jsem ho po zadku hladila. Bylo mi to vzácné, protože obvykle ho hladím někde úplně jinde. Během hlazení jsem s ním ještě trochu konverzovala. "Dostal jsi vůbec někdy výprask?" "Ano, víckrát, dokonce často. Ale nikdy na holý zadek. Přes tlusté kalhoty to ani nebývalo cítit." "Tak když jsi nováček, protentokrát tě budu šetřit." "Protentokrát?" zděsil se. "Chceš říct, že se to ještě bude opakovat?" "Pevně v to věřím," odpověděla jsem. "Takový výprask totiž, nejen, že je zdravý," že je příjemný jsem vynechala, protože někdy moc příjemný není, "ale upevňuje vztahy. A na upevnění vztahu s tebou mi záleží." Sergej se nadmul pýchou. "A co ty? Ty jsi někdy dostala?" "Já moc ne," opáčila jsem, "ale zato jednou na holou. U dědy na vesnici jsem si hrála s jeho králíky, a utekli mi z kotce. Pár z nich ani nenašel. Asi je sežrali vlci." "Jak jsi to snášela?" "Špatně." řekla jsem. "Ale to byl výprask z trestu, a výprasky z trestu se snášejí vždycky špatně. To, co jsme dělali dnes, to nebyl trest, ale čistá erotika." Na potvrzení svých slov jsem ho pohladila na varlatech, a nahmátla už docela pěkně tuhý úd.

Domluvila jsem, a chopila se pásku. Po mírném výprasku byl Sergejův zadek starorůžový. Náš vztah se začal upevňovat. Byli jsme oba spokojeni, ale při souloži, kterou večer vyvrcholil, jsem musela být protentokrát nahoře.

Tamara aneb Čajepitije (22)

Tamara, aneb Čajepitije

 

Každý pátek pořádáme na naší chalupě pod Moskvou „čajepitije" - dýchánky původně určené k obřadnému pití čaje u krbu a při svíčkách. Náplň těchto dýchánků se však časem rozrostla o pomlouvání známých, nadávání na politiku a politiky, společenské hry, a – samozřejmě o erotiku.

Osoby a obsazení dýchánků se měnilo, ale toho večera, o němž chci vyprávět, jsme byli přítomni čtyři. Moje kamarádka Tamara, její přítel Leonid, můj manžel Sergej a já.

Poslední kapka čaje byla dopita, všichni společní známí pomluveni, poslední polínko přiloženo na oheň, a konverzace začala váznout.

Vtom Tamara, aby zachránila situaci a zabránila narůstající nudě, pravila: „A ještě se v poslední době zabýváme spankingem."

„Span -  čím?" zareagoval  Serjoža nechápavě.

„Spanking je anglické slovo," jala se vysvětlovat Tamara, „a znamená plácání. Ale v erotické oblasti se pod tím rozumí vlastně výprask na zadek."

Jen to dopověděla, všimla jsem si, jak se Sergej probral z letargie a zajiskřilo mu v očích. Ježkovy zraky. Že se Tamara raději nekousla do jazyku. V duchu jsem si promítla film, co mě v příštích dnech a týdnech asi čeká.

„A jak to u vás probíhá?" začal se zajímat. „Kdo koho plácá?"

„Inu," chytila se nadhozené udičky Tamara. „Někdy je to  vzájemné, ale Leňa je na svou prdelku dost háklivý, tak to většinou odnesu já."

Sergej, viditelně tématem zaujatý,  se teď obrátil na Leonida. „Čím to děláš?"

„Rukou, páskem od kalhot. Někdy pravítkem. Jo, a taky podložkou od myši. Ale to je spíš pro srandu."

„A biješ ji silně?"

„Kdepak" řekl Leňa. „To je jenom takové škádlení.

Pro rozproudění krve."

„Mohl by i přitlačit," skočila mu do řeči Tamara. „Ale je líný jak veš. Mizera."  A roztouženě hodila po příteli  očkem. „Pro aktivního jedince je s tím spojená jistá námaha. Jeho nejoblíbenější gymnastika je ale ležet na divanu pupkem vzhůru."

Přivinula se k Leňovi s úmyslem polechtat ho na břiše, ten ale obratně uhnul.

Dívka se zklamaně odtáhla a opřela se  o opěradlo křesla.

Chvíli jsme všichni mlčeli, dívajíce se do komíhajícího plamene svíčky.

Potom se ozval Sergej. „Tamaro, třeba bych mohl Leňu zastoupit, když tak dělá čest svému jménu."

„Jak zastoupit?"

„No, že bych ti místo něj nasekal na zadek já. Docela by mě to bavilo."

„Cože? Teď hned? A přede všemi?"  Zbledla, a nervózně se rozhlédla kolem sebe, čekajíc, že se jí někdo zastane.

Leonid to neudělal. Tomu se dokonce zamlouvalo, že Tamarka dostane, co se jí líbí, a on při tom nebude muset pohnout prstem. V očích jsme mu četli tichý souhlas.

Ani já jsem se jí nezastala. Značně se mi ulevilo, když jsem viděla, že Sergej nechce – aspoň pro tuto chvíli – zkoušet své nové hobby na mně.

Takže nikdo nebyl proti, a Sergejova ruka už byla v rukávě.

„Tam má pravdu," řekl Leonid, „jsem na to líný, ale podívám se rád. Pojď, Valjo," kývl na mě, „odtáhneme stůl. Ať mají dost místa."

Tamara pochopila, že pro dnešek prohrála. Jedna věc je, když jí naplácá někdo milující a v soukromí, a druhá věc, když je to cizí, i když blízký chlap, a k tomu veřejně. Ale co už nadělá, když tu lavinu spustila stejně sama. Smířena se svým osudem se ujala iniciativy. „Jak by sis to představoval?" obrátila se na Serjožu. Do tváří se jí vrátila barva, snad dokonce o něco ruměnnější než předtím.

„Inu, pro začátek ti naplácám rukou, a pak uvidíme. A pokud jde o polohu, tak napřed si tě přehnu přes koleno, a potom si lehneš na divan."

 Sergej se pohodlně usadil na divanu, a my s Leonidem jsme zaujali místa v první řadě – v křeslech u krbu.

„Všechno je nachystáno,"  usmál se Sergej. „Sukni dolů," pokynul pokynul Tamaře.

„Nešlo by to přes šaty?" pokusila se licitovat Tamara.

„Jaký je to výprask přes šaty? Tak svlíkat! Šupito!"

Tamara opět hledala zastání u nás v první řadě. Ani teď se jí nikdo nezastal.

Nu což, pomyslela si. Není to poprvé. Aspoň kdyby to nebylo před ostatními. Mlčky a třesoucími se prsty zatáhla za zip. Sukně se jí svezla k nohám. Vystoupila z ní, a dlouho, předlouho ji skládala, aby ji pak pečlivě pověsila přes opěradlo židle.  

„A teď punčošky a kalhotky," zavelel Sergej.

Tamara najednou pocítila jakousi netečnost. Strach smíšený se studem. Nebála se bolesti, tu zažila už tolikrát. Děsil ji ten bodavý a přitom sladký pocit pokory, který se jí náhle zmocnil, ta ochota podvolit se těm zvědavým zrakům klouzajícím po jejích hýždích, sotva ukrytých pod průhlednými punčoškami a poloprůhlednými kalhotkami.

Stáhla si punčochy a prosebně pohlédla na Sergeje. Ten mlčky zavrtěl hlavou.

Tamara si povzdychla  a svlékla si i poslední ochrannou vrstvu.

„Vyhrň si halenku, ať ti nezakrývá prcku," velel Sergej.

„A pojď blíž." Významně si poklepal po kolenou.

Od krbu se linulo příjemné teplo, ale Tamařiny půlky se pokryly husí kůží.

„Sem se přehni. Uvidíme, jak ti zachutná opravdový výprask. Leňa tě třeba polituje." Leňa ale očima naznačil, že je všechno v pořádku, a že on nebude tím, kdo akci stopne.

Tamara se nešikovně sehnula a usalašila sa na Serjožových kolenou.

Nebylo to pohodlné. Kolena ji tlačila do břicha, hlava jí visela. A ještě k tomu vědomí, že všichni hledí na její holý zadek.

Sergej s výpraskem nespěchal. Proč by se měl vzdávat potěšení pohrát si s holým dívčím zadečkem, bezmocně spočívajícím na jeho klíně? A proč by připravoval o zážitek diváky? I pro ně je to jistě příjemný zážitek.

„Kolik?" zeptala se Tamara přeskakujícím hlasem, snažíc se zakrýt strach a rozpaky.

„Kolik co?"

„Kolik dostanu ran?"

„Inu, to ještě nevím. A nač vůbec počítat? Až podle barvy tvé prdelky poznám, kdy je třeba končit. A k tomu je ještě daleko."

Sergej s úsměvem pozoroval, jak dívka zareaguje.

Ještě chvíli počkal, než se Tamařina zadnička uvolní, a potom s lusknutím dopadla první rána. Plácal ji pomalu a rozvážně. Ruka vždy chvíli spočinula na jejích hýždích, aby prodloužila pocity. Její i jeho.

Tamara přijímala výprask mlčky, se zamhouřenýma očima. Jen, když ruka dopadla a zanechala na její hýždi červený otisk, malinko sebou trhla.

„Tak co, jak se cítíš? Leonid ti jistě nikdy neposkytl takovouhle kvalitu. Co říkáš?"

„Ach, už by i stačilo," hlesla Tamara. „A pokud jde o pocity, jako by mi na zadek nalepili hořčičné placky." S nadějí pohlédla k nám s Leňou, „Vás ta podívaná už taky jistě přestala bavit. Co kdybychom raději ještě postavili na čaj."

„Kdepak," ozval se Leonid. „Kdy zas uvidíme takové představení?"

„Kdepak, Tamarko,"  přidal se Serjoža. „Však ses nám sama nabídla. Tak nesmíš zklamat publikum. Ale plácání bylo opravdu dost. Teď přijde na řadu pásek."

„Ne, prosím, ne! To raděj ještě pokračuj rukou!"

„Ty jsi ale sobec, Tamaro. Že ti není mé ruky líto. Vždyť ji mám úplně omlácenou. Tak hajdy, dolů z klína, a lehnout na divan."

Se sténáním slezla Tamara ze Sergejových kolen, napřímila se a mechanicky si hladila postižené hýždě. Už jí bylo jedno, že předvádí svůj obnažený klín. Sergej se věcně postavil, a uvolnil jí místo na divanu.

„Vydrž," ozval se Leonid. „Pod břicho jí musíš podložit polštáře, aby měla prcku víc vystrčenou. Aspoň tak to dělám vždycky já," pochlubil se.

Sergej na chvíli odskočil, a vrátil se se dvěma mohutnými polštáři, a jeden přes druhý položil doprostřed divanu. Pokynul Tamaře teatráním gestem. Tamara zasténala.

 „Lehni si, a nenuť nás dlouho čekat. Jinak to bude horší."

„Serjožo, ale jen tolik, abych potom mohla sedět," žadonila dívka.

„Jen se neboj, budeš moct. Tvé zadnici jen tak nic neublíží. Ještě teď mě od ní brní ruka."

Tamara si znovu těžce povzdychla, a položila se na divan. Její zadnice, podložená tlustými polštáři, trčela ke stropu.

„Jo, abych nezapomněl. Leňo, půjč mi svůj pásek. Kdybych si vytáhl svůj, spadly by mi gatě."

„To by byla paráda," ozvala jsem se zasněně.

„Ty vydrž, až budeme sami," okřikl mě Sergej. „Pro dnešek už divadla stačilo. Tak co bude s tím řemenem, Leňo?"

„Už to bude," Leonid se skoro přerazil samou ochotou. „Bude stačit?" zeptal se, podávaje Sergejovi široký pásek.

„Jo, dobrý. Nechceš jí nasekat sám?"

„Nechce se mi. Raději se budu dívat."

„Pusť se do toho, Serjožo," přidala jsem se. „Tobě to jde líp od ruky."

„To si piš. Však si to vyzkoušíš i sama." Po zádech mi přeběhl mráz.

Sergej přistoupil k Tamaře. Koncem pásku ji polechtal po rozpálených hýždích. Dívka stáhla svěrače.

„Deset," řekl Sergej. „Budeš si počítat sama, nebo poprosíme Leňu s Valjou?"

„Poslyš," zašeptala Tamara a opatrně se dotkla řemene.

„Však budu mít zadek na cimprcapr. Nenecháme toho už?"

„Tak už se do toho pusť, Sergeji," opakovala jsem. „My to

odpočítáme."

Sergej se rozmáchl, a pásek s mlasknutím dopadl na Tamařiny hýždě. Ne příliš silně, ale dost na to, aby se Tamarka prohnula bolestí a zaťala pěsti.

Druhý úder dopadl na stejné místo, jako první, a Tamara tiše vzdychla.

„Nebuď zvíře," zastala jsem se Tamary. „To ji musíš mlátit stále na totéž místo? Má zadek dost velký, a je kam uhodit. Tak ze sebe nedělej hlupáka."

„Tak jo," připustil Sergej chybu. „Už nebudu." A začal pečlivě zpracovávat Tamařinu prdelku řemenem."

Dívka se kroutila, vrtěla a sykala, ale o přerušení, natož pak o ukončení výprasku nepožádala.

„Deset."

Sergej vrátil pásek Leonidovi, a galantně pomohl Tamaře se postavit. Ta přistoupila k zrcadlu proti krbu, a prohlížela si své tmavočervené půlky. Málokteré místo na prdelce zůstalo bílé.

„Ale jestli zůstanou  stopy ..."

„Neboj se, nezůstanou. Však jsem tě nemrskal tak silně." Sergej ji něžně pohladil po hýždích. „Vidíš, ani jedno jelito."

„Na zadku by se mi daly smažit koblihy," odsekla dívka a třela si horké půlky. „Už ti nikdy nedovolím mi nařezat!"

„Škoda," protáhl zklamaně Sergej.

„Serjožo, pomoz mi vrátit stůl," ozval se Leonid. Tamara se začala oblékat.

Za deset minut jsme už opět pili čaj a žvatlali, co nám slina přinesla na jazyk. Jen Tamara na nás ostatní hleděla poněkud spatra. Musela si totiž dát na židli jeden z těch polštářů, které přinesl Sergej.

 

Dáša aneb Probouzející se mládí (27)

Moje první dívka se jmenovala Dáša. Bylo nám oběma sedmnáct let. Chodili jsme spolu už rok. Dobře jsme si rozuměli, ale bylo to spíš takové kamarádství. Chodívali jsme hlavně do kina, v létě do zahradní restaurace na limonádu. Nikdy jsme se nelíbali, o dalších úrovních sblížení ani nemluvě. Dokonce jsme se ani nikdy nedrželi za ruce. Nejvyšší projev náklonnosti byl, že jsme se na sebe usmívali. I to byla pro mě velká věc, neboť až dosud se na mě nikdy žádné děvče neusmálo.

Proto mě překvapilo, když jsme jednou seděli nad už dost vyčpělou limonádou a Dáša se mě zeptala jestli jsem někdy dostal výprask. Otázka mi nebyla příjemná, ale před časem jsme si s Dášou slíbili, že si budeme říkat pravdu. Přesněji řečeno, já jsem jí slíbil, že jí budu říkat pravdu. Ona mi nic takového neslíbila, jen jsem předpokládal, že se to rozumí samo sebou. Takže otázka mi byla nepříjemná, ale věren svému slibu jsem jí odpověděl. Ano, dostal jsem docela dost výprasků. "Od koho, a za co?" chtěla vědět Dáša. "Inu od maminky, hlavně za pozdní příchody domů, a taky za lhaní." "A čím?" pokračovala ve zpovídání Dáša. Nevěděl jsem, kam s tím míří, ale už jsem se uklidnil a začal odpovídat ochotněji. "V dětství vařečkou nebo pravítkem, asi od dvanácti let prutem." "A dostals taky někdy na holou?" To byla otázka velmi osobní, ale už mi ten výslech nějak přestal vadit. Naopak. O této věci jsem nikdy s nikým nemluvil, a tak jsem přivítal, že se mohu někomu svěřit. "Ano, jednou." Nečekal jsem na další otázku, a pokračoval jsem. "Bylo to za podvod. Bylo mi patnáct, a dostal jsem ve škole poprvé a současně naposledy špatnou známku. Psychicky jsem ji neunesl, a ze žákovské knížky jsem ji vygumoval. Ale udělal jsem to velmi amatérsky, a rychle se na to přišlo. Musel jsem si sundat trenky a dostal jsem prutem na holý zadek." Očekával jsem, že další otázka bude znít ´Kolik?´. Předešel jsem i tuto, a řekl jsem, " U nás se výprasky nikdy nepočítaly, ani se z toho nedělaly žádné rituály, o kterých jsem se tu a tam doslechl. U těch menších provinění to bývalo tak mezi pět a deset, ale tentokrát to bylo jistě víc než sto." Dáša chtěla vědět, jak jsem to snášel. "Skoro vždycky jsem si byl vědom viny. Od dětství jsem byl vychováván k čestnosti, a přiznání viny patřilo k vrcholům ctnosti. Takže jsem výprasky pokorně držel. Při tom výprasku na holou jsem měl slzy na krajíčku, ale udržel jsem je uvnitř."

Dáša se na dlouho odmlčela. Cítil jsem, že teď přijde na řadu nějaká velmi závažná otázka. Nemýlil jsem se. "Snesl bys ještě jeden?" Nechápal jsem, co má na mysli. "Byl jsi ke mně, myslím, upřímný. Děkuju ti ta to," pravila. "Budu taky upřímná, a řeknu ti něco, co jsem zatím nikomu neřekla. Od malička jsem skoro denně před spaním snila o tom, že dávám nějakému klukovi výprask." Odmlčela se. Po pauze pokračovala, "Snažila jsem té mánie zbavit. Už se mi to skoro podařilo, ale odkdy jsem začala kamarádit s tebou, tak se mi to vrátilo, v ještě naléhavější podobě, než kdy předtím. Musím na to neustále myslet. Jsi hodný, upřímný, a doufám že diskrétní kluk, a tak mě napadlo, že bych požádala tebe. Takže, snesl bys ještě jeden?"

Bylo to opravdu neobvyklé přání. Měl jsem Dášu svým způsobem rád, a chtěl jsem jí dokázat, že si zasloužím důvěru, kterou mi věnovala. A taky jsem chtěl na ni zapůsobit. Věřil jsem, že nás tato "akce" dále sblíží. Po kratším přemýšlení jsem řekl, "Jestli ti to udělá dobře, proč ne." Dáša ožila, naklonila se ke mně, a dala mi pusu na ústa. Byla to první pusa nejen od ní, ale můj první polibek vůbec. Dohodli jsme se, že v sobotu půjdeme místo na limonádu na výlet do kopců nad naším městečkem.

Sešli jsme se, jak bylo dohodnuto, vybaveni malými batůžky. Rozmlouvali jsme o všem možném: o literatuře, o dějinách, a taky o přírodě, v lůně které jsme se nacházeli. Nikdo z nás se nezmínil o tom, proč jsme se dnes vlastně sešli. Až po dvou hodinách stoupání, kdy jsme mezi stromy občas zahlédli naše městečko hluboko pod námi, Dáša ulomila z nějakého keře prut, a za chůze z něj otrhávala listí. "Uděláme to?" zeptal jsem se. Jen němě přikývla.

Les byl liduprázdný, za celou tu dobu jsme nikoho nepotkali. Ale pro jistotu jsme odbočili z cesty do mladiny vpravo. Blízko hřebene pohoří jsme našli menší paseku. Aniž jsme cokoliv říkali, věděli jsme, že toto je ono. Dáša mě třesoucím hlasem požádala, abych si sundal kalhoty. Položil jsem je na pařez. Zatímco mě Dáša švihala po červených spartakiádních trenkách, já jsem uvažoval, jestli bych si je neměl stáhnout. Bojoval jsem sám se sebou. S nahatým zadkem mě zatím viděla jenom maminka, ale toto byla příležitost hodná slevení z dosavadních zvyklostí. Asi po desíti ranách prutem, které jsem prakticky necítil, jsem se Dáši zeptal, jestli si mám sundat i trenky. Dáša se zapýřila a přikývla. Trenky jsem odnesl na pařez ke kalhotům. Při zpáteční cestě jsem byl malou chvíli k Dáše čelem.

Teď začal být výprask zajímavý. Štípalo to, ale celkově to bylo dost příjemné. Mnohem příjemnější, než výprask tehdy od matky. Asi proto, že to nebyl výprask za trest, ale z lásky. Ano, z lásky? Tím jsem si nebyl docela jist, ale rozhodně byl příjemný. Asi po padesáti ranách jsem ji požádal, aby přestala. Ptala se proč. Jestli to moc bolí. "To ne," řekl jsem, "ale blížím se vyvrcholení." "K jakému vyvrcholení?" nechápala. "Budu stříkat!" "To stříkání je bolestivé?" "Naopak, je to velmi příjemné, ale nechci, abys to viděla. Ostatně, ženy vůbec se nerady dívají na muže, když ejakulují, pokud se jich to netýká." "Ale mně to nevadí. Klidně si stříkej." Potom dodala tajemně, "A týká se mě to!"

 Ještě jednou mě švihla prutem a potom mě obešla a uchopila mě za penis, kterému už moc nechybělo. "Když jsi tehdy dostal od maminky na holou, taky se ti tak pěkně postavil?" zeptala se. Stačilo několik málo zapumpování a následovala série postupně slábnoucích výstřiků. Dáša ale stála moc neopatrně, a moje semeno skončilo na jejím tričku a stékalo jí na texasky a zastavilo se právě v místech jejího Venušina pahorku. "Vidíš, co děláš!" řekl jsem.

Takhle jsme nemohli jít dál. Dáša si svlékla tričko i džíny, a zůstala jen v kalhotkách. U kraje pařezu nahrabala trochu suchého mechu, a očistila jím nejprve špičku mého zvadlého údu, a potom i své oblečení. Skvrny pěkně zmizely, ale šatstvo zůstalo mokré. Získali jsme čas a mohli jsme pokračovat ve výprasku. Tentokrát z mé iniciativy. Asi po sto - stopadesáti ranách byl můj úd opět připraven k "práci". Dáša se ujala jeho ošetření a opět se nešikovně postavila. Podezírám ji, že tentokrát schválně. Penis teď potřeboval mnohem delší pumpování, než prve, ale vystřik byl mnohem mohutnější. Jak co do množství, tak co do rychlosti. První dávka skončila Dáše pod nosem, druhá mezi prsy, třetí na pupíku, čtvrtá a páta na kalhotkách a poslední jí stékala po stehnech.

Svlékl jsem si košili a tričko, a tričkem jí poutíral tělo. (Poprvé jsem se dotýkal ženských ňader.) Ale kalhotky musely jít dolů a vyčistit se mechem. (Poprvé jsem viděl nahou ženu). Než uschly, zůstali jsme oba nazí. Ráno, když jsme vyráželi, jsem nepředpokládal, že v našem vztahu uděláme za pár hodin větší pokrok, než za celý rok. Lehli jsme si do trávy a dovolili prstům seznamovat se s tělesnými zákoutími partnera. Líbali jsme se, na ústa i jinde, ale o souloži Dáša nechtěla ani slyšet. Zatím.

Když jsme se pro tuto chvíli nasytili neckingu a petingu, a kalhotky byly ještě mokré, začali jsme si opět povídat. "Tak co," povídám, "ještě sníš o tom, že dáš nějakému klukovi výprask?" "Ještě," usmála se na mně, "ale už mě to tak netíží." Plácla mě rukou po přirození a trochu ho potěžkala. "Večer si budu dnešní den přehrávat dlouho do noci." Obrátil jsem se na břicho. "Tak, aby sis měla co přehrávat, prosím tě ještě o jeden."

Klekla si mi ke kolenům, a obě její ruce začaly v rychlém sledu bubnovat po mých hýždích. Potom vstala a znovu se chopila prutu. Toužil jsem, aby to nikdy neskončilo.

Když jsme si z batůžků vytáhli malý oběd, zeptal jsem se, "A co ty? Dostala jsi někdy výprask?" "Ne!" "A toužila jsi po něm?" "A víš, že ano?" Chopil jsem se prutu a švihl ji v sedě po zadku. Usmála se, znovu mě pohladila po visícím penisu, a řekla, "Ano. Ale až příště. Nebo někdy jindy."

Byli jsme po obědě, a domů jsme to měli tři hodiny cesty. Tak jsme se oblékli a vyrazili. Prut jsme nechali na pařezu. Až ho lesníci najdou, budou - možná se závistí - uvažovat, co se tady asi dělo.

Cestou domů jsme se drželi za ruce a povídali si o tom, co budeme dělat příště, nebo někdy jindy. Často jsme se zastavovali, abychom se v objetí přes textil přesvedčovali, zdali jsou ještě na místě části našich těl, které nám způsobily tolik potěšení.