Příběh ze 60. let
Když jsem s úspěchem skončila
studium paleontologie na UCLA, babička z matčiny strany mi jako dárek koupila
zpáteční letenku do Československa. Byla jsem trochu zklamaná. Vlastně ne
trochu, byla jsem hodně zklamaná. Byla jsem sakramentsky moc zklamaná. Co by to
babičce udělalo, kdyby mi koupila nějaký
pěkný domeček v Beverly Hills, nebo aspoň bavora. Československo mě tedy ani
trochu nelákalo. Vše, co jsem o něm věděla, kromě toho, co mi vyprávěla
babička, jejíž vzpomínky končily někde kolem mnichovského diktátu, pocházelo z
Fox News. Věděla jsem, že je to barbarská, nekulturní země, kde vládnou škaredí
komunisti, že se Češi nemyjí, jsou špinaví a páchnou, že tam mají jen jeden
druh chleba, a ani ten ne vždycky, maso jenom jednou za měsíc, a banány jenom
na Mikuláše. Žádné hotdogy, žádné hamburgry, žádná kokakola. Že bydlí v
odporných panelových králíkárnách, mají jen jeden kanál televize, a i na něm
jen ruské filmy, nemluvě o tom, že televizor nemají zdaleka všude. Pokud tam
přes to přese všechno zabloudí nějaký západní cizinec, české holky s ním
souloží za žvejkačku. Všichni se navzájem špehují a udávají, nesmějí nikam
cestovat a nikdo tam neumí anglicky.
Pokusila jsem se babičku
přemluvit, aby letenku vrátila, ale babička trvala na svém, ostatně jako vždy.
"Jestli nechceš, tak nejezdi. Ale jiný dárek už ode mě nedostaneš. Ani
teď, ani nikdy jindy."
Tak jsem tedy letěla.
První část pobytu jsem strávila v
Praze a v blízkém okolí. Musela jsem Československo trochu rehabilitovat.
Nemají jeden druh chleba, ale dva, a oba jsou velmi chutné. Masa na trhu
opravdu není moc, ale početné automaty, bufety, hospůdky, bistra, krčmy,
knajpny, vinárny, pivnice, bary a restaurace nabízejí za přiměřené ceny pestrý
sortiment masných jídel, která jsou většinou velmi profesionálně připravena.
Přesolené a přemaštěné hamburgery mi tam rozhodně nechyběly. Čechoslováci nesmrdí o
nic víc, než jiné národy, které jsem měla možnost poznat. Televizní kanály jsou
dva, a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden ruský film. Je pravda, že v
hlavním vysílacím čase jsem jen málokdy byla "doma". Praha má totiž
na tak malé městečko obrovský počet divadel, která nabízejí všechen hlavní
světový repertoár, vesměs velmi kvalitně inscenovaný. Plus řadu takzvaných divadel
malých forem. A pokud člověk nereflektuje zrovna na místo v první řadě, může
sledovat představení velmi levně. Nejlevnější vstupenky jsou na takzvaném
bidýlku, kde jsem se seznámila s českými studenty, kteří měli hlouběji do
kapsy. Co ušetří za vstupenky, investují do piva, které je v Československu
opravdu skvostné. Měla jsem příležitost ochutnat různé značky, když mě studenti
po představení nejednou zvali do hospod s nenapodobitelným koloritem. Jestli se
navzájem udávají, jsem se nedozvěděla, ale tipuji, že asi moc ne, protože
návštěvníci hospod se baví velmi hlasitým vyprávěním velmi pikantních džouků o
příslušnících jejich establišmentu, kteří si říkají soudruzi. Studenti bydlí na
koleji za půl dolaru měsíčně, a při skromném stravování jim jeden dolar vystačí
na celý týden. V českém Národním muzeu je prý úžasná paleontologická sbírka,
ale tam jsem se nikdy nedostala, protože stále bylo na programu něco
důležitějšího. Za celou dobu mě nikdo nepožádal o žvejkačku. Jediné, v čem měl
Fox stoprocentní pravdu je, že tam nikdo neumí anglicky. V duchu jsem
blahořečila babičce, která mě od malička proti mé vůli, a někdy i násilím,
učila česky.
Druhou část pobytu jsem
absolvovala na východní Moravě, u babiččiny neteře, tedy u mé vzdálené
sestřenice Běty rozené Ponsové (nebo že by to byla teta?). Tady se zprávy od
Foxe začaly poněkud potvrzovat. No řekněte, není to barbarská země, když se
nějaká vesnice může jmenovat Hovězí? Domorodci, pravda, ne všichni, bydlí v
domech z dřevěných klád, jaké se u nás vyskytují už jen ve skansenech z doby
zlaté horečky. Říkají jim "dřevěnice". Sestřenici-tetu nijak
nedojalo, že jsem Američanka, a proto jsem se musela podílet na životě rodiny,
jako všichni ostatní, milionářská babička sem, milionářská babička tam. Musela
jsem (se naučit) dojit kozu, slepicím sypat zrní, králíkům sekat trávu a
vyhrabovat zpod nich bobky, a na rozhrkaném kole jezdit dolů do vesnice
nakupovat věci, které hospodářství neposkytovalo.
S čím jsem nepočítala, bylo to,
že během mého moravského pobytu vypukly Velikonoce. Podezírala jsem babičku, že
termín zájezdu zvolila se zlomyslností sobě vlastní naschvál. Na fakultě
paleontologie mě nenaučili, že v této barbarské zemi se na Velikonoce nehledají
čokoládová vajíčka poschovávaná na zahradě, ale že se k oslavě těchto jarních
svátků přistupuje vpravdě barbarsky.
Na velikonoční pondělí ráno jsem,
jako každé jiné ráno, vyšla se dvěma vědry k rumpálové studni, kterou jsme měli
společnou s několika dalšími dřevěnicemi horní části vesnice. Tu jsem spatřila,
jak parta mládenců v krojích násilím vytahuje ječící děvčata, rovněž v krojích,
z chalup, a mlátí je jakýmisi klacky, na nichž se třepotá cosi barevné.
Odhodila jsem vědra a pelášila zpět do chalupy, v bláhové naději, že se před
takovým barbarstvím uchráním, nebo že mě v nejhorším případě uchrání teta. To jsem se
ale přepočítala. Netrvalo dlouho, a slyším, jak teta v síni říká, "pojďte
dál, mládenci, Šarlotka už na vás čeká." A kluci, tady se jim říká ogaři,
už byli v parádní světnici a vrhli se na mě s těmi klacky, kterým se prý říká
tatar, a které jsou, jak jsem se dozvěděla později, spleteny z několika
vrbových prutů. Dala jsem se před nimi na útěk, uhýbajíc před jejich tatary. Po
několika bolestivých ranách, které dopadly většinou na ramena a na záda, se mi
podařilo utéct nejprve do síně a pak, přes "zvířecí" dvorek do
zahrady. A ogaři za mnou. Když mě nejrychlejší z nich dostihl, ostatní se
zdvořile stáhli, přeskočili nízký plot a zamířili do sousedství, kde měli tři
dcery, nebo, jak se tady říká děvuchy.
Nejrychlejší z kluků, později se
ukázalo, že se jmenuje Ondráš, mě levačkou chytil za ruku a sevřel ji jako do
kleští. V tomto okamžiku jsem se přestala bránit. Ne proto, že při tomto
železném sevření jsem neměla šanci se vyvléct, a kdyby přece, že bych tomuto fyzickou
prací zocelenému mládenci utekla dál než na půl metru. Přinejmenším nejen
proto. Najednou jsem se rozhodla, že podstoupím, co se od děvuchy v mém věku
očekává. Zkrátka zachtělo se mi okusit ten hrůzostrašně vyhlížející tatar.
Ondráš vycítil, že jsem změkla,
ale sevření nepovolil. Pravou ruku mi přitlačil na záda, čímž mě přinutil do
mírného předklonu. Sukni mi vyhrnul k mé levé ruce, a aniž musel cokoliv říkat,
sevřela jsem prsty lem sukně tak, aby ta zůstala vyhrnutá. Potom mě tatarem
začal švihat po zadku, chráněném jen aušusovými americkými kalhotkami za
čtyřicet dolarů. Nebylo mi všechno jedno, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat
divadlo, aby se po vesnici nerozneslo, že americké holky jsou zdechlinky, co
nic nesnesou. Když Ondráš usoudil, že pomlázka byla dostatečná na pomlazení,
jak se tady o této proceduře věří, stáhl mi kalhotky a jednou mě přetáhl ještě
po holé. Potom mě pustil.
Když jsem se upravila, měla jsem
tisíc chutí mu dát pusu, ale bála jsem se, abych si nezadala. A tak jsem vykouzlila
ten nejcukrkandlovitější úsměv, jaký v Americe kouzlíme, když nás fotografují,
a pravila "Díky!"
Po Velikonocích se Ondráš u nás
někdy večer zastavil a vzal mě na procházku. Cestou mi vyprávěl o zdejších
zvycích, nejen velikonočních, o životě v Československu, nejen na
východomoravských horách, o tom, jak mnozí, když jim zdejší režim poskytl
"jistoty", se odnaučili pracovat a někteří se dokonce místo toho
naučili krást.
Když se můj pobyt na Moravě a v
Československu vůbec chýlil ke konci, nadhodila jsem Ondrášovi, že si ve svém
paleontologickém zaměstnání zřejmě nevydělám tolik, abych mohla za rok zase
přijet. Ondráš zabručel, že je mu to líto. Dodala jsem, že v důsledku toho
nezažiju příští moravské Velikonoce. Ondráš nic nepochopil. Tak jsem musela
přitvrdit. "Ale nebude mě mít kdo pomladit." Ondráš stále nic
nechápal. Musela jsem vyjít s pravdou ven, že by mě měl pomladit dopředu na
další rok on, ještě než odjedu.
Až teď Ondrášovi konečně
zapálilo. Tvář se mu rozjasnila. "Ale bude to na holou," pravil.
"Jo," vyhrkla jsem až poněkud příliš překotně.
Naše procházka teď dostala nový
cíl. Kráčeli jsme do hor, abychom snížili pravděpodobnost, že nás potká někdo z
vesnice. Dostali jsme se tak daleko, že už nebylo slyšet ani zvonění na večerní mši
z dřevěného kostelíku hluboko pod námi. Mezi pastvinami a lesem se táhl pás
všelijakých křovin. Každý z nás vybral jeden pěkný prut. Ondráš vytáhl z kapsy
zavírací křivák a oba pruty - můj byl tlustší, jeho tenší - dohladka očistil.
"Tak se svlíkej,"
přikázal mi. Poslechla jsem ho a svlékla jsem se do naha. Ondráš si mě chvíli
zvědavě prohlížel a potom mě švihl tím tenším prutem po zadku. Hlasitě jsem
vykřikla. "Takhle by to nešlo," řekl Ondráš, a zmačkal mé punčochy a
nacpal mi je do úst. Přinutil mě do předklonu a začal mě mrskat po hýždích i po
stehnech. I já jsem se mrskala. Ze začátku to bylo velmi bolestivé a já jsem si
nadávala, že jsem ho vyprovokovala. Ale za chvíli jsem si zvykla, a bolest jsem
přestala vnímat. Místo toho se mi po těle rozlévalo teplo, spíš příjemné a
pocítila jsem vlhko mezi nohami. Ondráš přestal s vyplácením, když se mu jeho
chatrný proutek v ruce zlomil.
Pustil mě a vytáhl mi mokré
punčochy z úst. S námahou jsem se vzpřímila, byla jsem od dlouhého předklonu
celá zdřevěnělá. Protáhla jsem se, postavila na špičky, pravou rukou jsem se
přidržela Ondrášova krku a vlepila mu pusu, se slovy díků. Teď už jsem neměla strach, že si zadám.
Zatímco jsem ho držela kolem
krku, cítila jsem, jak něco kutí rukou v oblasti mého pupíku. Rozepínal si
knoflíky na kalhotách. "Co to děláš?" vykřikla jsem zděšeně.
"Chci se s tebou milovat," odpověděl bez zakoktání.
Trvalo to jen sekundu, než jsem
mu odpověděla, ale za tu dobu mi přeletěl hlavou celý můj dosavadní "sexuální"
život. Když mi bylo šestnáct, a nebyla jsem pro sex zralá, jsem dostávala
spousty nabídek tohoto druhu. Patrick, Paul, Lee, Moše, Pancho, Ahmed, Jou-Jou, Boris,
Giovanni, Šedý Bobr... Ani si je všechny
nepamatuji. Šmahem jsem je odmítala. A teď, když jsem dospěla, a když
bych konečně některým z nich nejspíš řekla "ano", o mě nikdo ani
nezavadí. Musela jsem odjet do zaostalého, primitivního, barbarského
Československa, aby si nějaký kluk všiml, že jsem ženská. "Co ti
brání?" řekla jsem Ondrášovi.
Ondráš, s kalhotami už pod
koleny, mě objal oběma rukama a dlouze políbil. Stáhla jsem mu trenky, a když z
nich vyskočil jeho úd, na chvíli jsem ho potěžkala v ruce. Spěšně jsem mu
pomohla se svlékáním zbylého textilu. Ondráš mě vzal do náruče a odnesl mě na
pastvinu a opatrně položil do svěží jarní trávy. Přilehl si ke mně a jal se
seznamovat s mým tělem. Líbal mě na krku, na ňadrech, na pupíku. Hnětl mi
bradavky, hladil po bocích a po stehnech. Od pupíku se opatrně spouštěl k mým
rezavým chloupkům. Tam se na chvíli zastavil, pohladil, zatahal, zvedl se na
rukou a pošimral mě tam jazykem. Byla jsem překvapená, jak umí být něžný a
ohleduplný, když ještě před chvílí byl docela surový. Ale líbilo se mi obojí:
drsnost i něha. Zalykala jsem se štěstím a očekáváním.
Potom se odvážil ještě níž. Dvěma
prsty si pohrál s mými pysky, a vzápětí jedním z nich zajel mezi ně.
"Opatrně," zašeptala jsem a ňadry se přitiskla k jeho hrudi.
"Jsem panna." "To mi bylo jasné hned, jak jsem tě poprvé
uviděl," odvětil.
Chtěla jsem se ho zeptat, podle
čeho to poznal, ale než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem jeho jazyk
hluboko ve své jamce, jak prudce doráží na něco, co by snad mohla být blána.
Vzrušením jsem přestala dýchat. Když se mu jazyk unavil, vcucnul do úst můj
poštěváček a dlouho ho jemně žmoulal mezi předními zuby. Když se mi znovu podařilo popadnout dech, u svých žeber jsem
našmátrala jeho úd. Už se mi nevešel do ruky. Maně mě napadlo, jak se může
vejít TAM. Ale ta myšlenka se rychle někam vytratila. Ondráš zatím vytrvale
pokračoval ve zvláčňování blány. Kde se to ten kluk naučil? Začala jsem trochu
žárlit, ale i tato myšlenka se rychle vypařila. Dělaly se mi mžitky před očima a
myslela jsem, že omdlím. Modlila jsem se, aby to nikdy neskončilo. Chtěla jsem
mu říct, "Ondrášku, zlato, nepřestávej, proboha tě prosím, nepřestávej!",
ale vyšlo ze mě jen chrčení nápadně připomínající slastné vzdychání. Oběma
rukama jsem mu přitlačila hlavu do klína a začala hýbat zadkem, který už ani
nevěděl, že před chvílí dostal vydatnou povelikonoční pomlázku.
Když byla blána dostatečně předzpracovaná
a má jamka plná Ondrášových slin a mé panenské mízy, Ondráš se nadzvedl na
lokti a vnikl do mě. Vešel se TAM. Blána povolila zcela bezbolestně, jako by
byla z pavoučích vláken. Ondráš byl zřejmě taky panic, nebo už nebyl v podobné
situaci velmi dlouho, protože krátce po defloraci jsem pocítila v klíně něco,
jako by mi tam vybuchla sopka. Vibrace jeho údu pomalu ztrácely na amplitudě,
až utichly docela.
Nedovolila jsem mu vymanit se.
Sevřela jsem ho rukama kolem pasu a nohama kolem zadku, a stahováním poševního
svalstva se jala masírovat jeho zvadlé přirození, dokud nebylo znovu schopné
provozu. Povolila jsem sevření nohama a dovolila jsem mu dokončit akt.
Tentokrát bylo všechno v pořádku, tedy aspoň pokud mohu soudit podle početných
obrázků, knížek a filmů, které prošly mýma rukama.
Když vibrace znovu utichly, nikdo z nás nespěchal tuto nádhernou
chvíli ukončit. Nenasytně jsme se objímali ve voňavé jetelině trávě, a až hvězdy,
objevivší se nad našimi hlavami, nás přinutily vstát a obléct se.
"Pamatuj si," řekla
jsem Ondrášovi, "kam schovávám ten druhý proutek. Zítra před odletem, se
sem přijdeme rozloučit. Se vším všudy."
No comments:
Post a Comment