Charlotte aneb Milionářka v dřevěnici

Příběh ze 60. let

Když jsem s úspěchem skončila studium paleontologie na UCLA, babička z matčiny strany mi jako dárek koupila zpáteční letenku do Československa. Byla jsem trochu zklamaná. Vlastně ne trochu, byla jsem hodně zklamaná. Byla jsem sakramentsky moc zklamaná. Co by to babičce udělalo, kdyby mi koupila  nějaký pěkný domeček v Beverly Hills, nebo aspoň bavora. Československo mě tedy ani trochu nelákalo. Vše, co jsem o něm věděla, kromě toho, co mi vyprávěla babička, jejíž vzpomínky končily někde kolem mnichovského diktátu, pocházelo z Fox News. Věděla jsem, že je to barbarská, nekulturní země, kde vládnou škaredí komunisti, že se Češi nemyjí, jsou špinaví a páchnou, že tam mají jen jeden druh chleba, a ani ten ne vždycky, maso jenom jednou za měsíc, a banány jenom na Mikuláše. Žádné hotdogy, žádné hamburgry, žádná kokakola. Že bydlí v odporných panelových králíkárnách, mají jen jeden kanál televize, a i na něm jen ruské filmy, nemluvě o tom, že televizor nemají zdaleka všude. Pokud tam přes to přese všechno zabloudí nějaký západní cizinec, české holky s ním souloží za žvejkačku. Všichni se navzájem špehují a udávají, nesmějí nikam cestovat a nikdo tam neumí anglicky.

Pokusila jsem se babičku přemluvit, aby letenku vrátila, ale babička trvala na svém, ostatně jako vždy. "Jestli nechceš, tak nejezdi. Ale jiný dárek už ode mě nedostaneš. Ani teď, ani nikdy jindy."

Tak jsem tedy letěla.

První část pobytu jsem strávila v Praze a v blízkém okolí. Musela jsem Československo trochu rehabilitovat. Nemají jeden druh chleba, ale dva, a oba jsou velmi chutné. Masa na trhu opravdu není moc, ale početné automaty, bufety, hospůdky, bistra, krčmy, knajpny, vinárny, pivnice, bary a restaurace nabízejí za přiměřené ceny pestrý sortiment masných jídel, která jsou většinou velmi profesionálně připravena. Přesolené a přemaštěné hamburgery mi tam rozhodně nechyběly. Čechoslováci nesmrdí o nic víc, než jiné národy, které jsem měla možnost poznat. Televizní kanály jsou dva, a za celý pobyt jsem neviděla ani jeden ruský film. Je pravda, že v hlavním vysílacím čase jsem jen málokdy byla "doma". Praha má totiž na tak malé městečko obrovský počet divadel, která nabízejí všechen hlavní světový repertoár, vesměs velmi kvalitně inscenovaný. Plus řadu takzvaných divadel malých forem. A pokud člověk nereflektuje zrovna na místo v první řadě, může sledovat představení velmi levně. Nejlevnější vstupenky jsou na takzvaném bidýlku, kde jsem se seznámila s českými studenty, kteří měli hlouběji do kapsy. Co ušetří za vstupenky, investují do piva, které je v Československu opravdu skvostné. Měla jsem příležitost ochutnat různé značky, když mě studenti po představení nejednou zvali do hospod s nenapodobitelným koloritem. Jestli se navzájem udávají, jsem se nedozvěděla, ale tipuji, že asi moc ne, protože návštěvníci hospod se baví velmi hlasitým vyprávěním velmi pikantních džouků o příslušnících jejich establišmentu, kteří si říkají soudruzi. Studenti bydlí na koleji za půl dolaru měsíčně, a při skromném stravování jim jeden dolar vystačí na celý týden. V českém Národním muzeu je prý úžasná paleontologická sbírka, ale tam jsem se nikdy nedostala, protože stále bylo na programu něco důležitějšího. Za celou dobu mě nikdo nepožádal o žvejkačku. Jediné, v čem měl Fox stoprocentní pravdu je, že tam nikdo neumí anglicky. V duchu jsem blahořečila babičce, která mě od malička proti mé vůli, a někdy i násilím, učila česky.

Druhou část pobytu jsem absolvovala na východní Moravě, u babiččiny neteře, tedy u mé vzdálené sestřenice Běty rozené Ponsové (nebo že by to byla teta?). Tady se zprávy od Foxe začaly poněkud potvrzovat. No řekněte, není to barbarská země, když se nějaká vesnice může jmenovat Hovězí? Domorodci, pravda, ne všichni, bydlí v domech z dřevěných klád, jaké se u nás vyskytují už jen ve skansenech z doby zlaté horečky. Říkají jim "dřevěnice". Sestřenici-tetu nijak nedojalo, že jsem Američanka, a proto jsem se musela podílet na životě rodiny, jako všichni ostatní, milionářská babička sem, milionářská babička tam. Musela jsem (se naučit) dojit kozu, slepicím sypat zrní, králíkům sekat trávu a vyhrabovat zpod nich bobky, a na rozhrkaném kole jezdit dolů do vesnice nakupovat věci, které hospodářství neposkytovalo.

S čím jsem nepočítala, bylo to, že během mého moravského pobytu vypukly Velikonoce. Podezírala jsem babičku, že termín zájezdu zvolila se zlomyslností sobě vlastní naschvál. Na fakultě paleontologie mě nenaučili, že v této barbarské zemi se na Velikonoce nehledají čokoládová vajíčka poschovávaná na zahradě, ale že se k oslavě těchto jarních svátků přistupuje vpravdě barbarsky.

Na velikonoční pondělí ráno jsem, jako každé jiné ráno, vyšla se dvěma vědry k rumpálové studni, kterou jsme měli společnou s několika dalšími dřevěnicemi horní části vesnice. Tu jsem spatřila, jak parta mládenců v krojích násilím vytahuje ječící děvčata, rovněž v krojích, z chalup, a mlátí je jakýmisi klacky, na nichž se třepotá cosi barevné. Odhodila jsem vědra a pelášila zpět do chalupy, v bláhové naději, že se před takovým barbarstvím uchráním, nebo že mě v nejhorším případě uchrání teta. To jsem se ale přepočítala. Netrvalo dlouho, a slyším, jak teta v síni říká, "pojďte dál, mládenci, Šarlotka už na vás čeká." A kluci, tady se jim říká ogaři, už byli v parádní světnici a vrhli se na mě s těmi klacky, kterým se prý říká tatar, a které jsou, jak jsem se dozvěděla později, spleteny z několika vrbových prutů. Dala jsem se před nimi na útěk, uhýbajíc před jejich tatary. Po několika bolestivých ranách, které dopadly většinou na ramena a na záda, se mi podařilo utéct nejprve do síně a pak, přes "zvířecí" dvorek do zahrady. A ogaři za mnou. Když mě nejrychlejší z nich dostihl, ostatní se zdvořile stáhli, přeskočili nízký plot a zamířili do sousedství, kde měli tři dcery, nebo, jak se tady říká děvuchy.

Nejrychlejší z kluků, později se ukázalo, že se jmenuje Ondráš, mě levačkou chytil za ruku a sevřel ji jako do kleští. V tomto okamžiku jsem se přestala bránit. Ne proto, že při tomto železném sevření jsem neměla šanci se vyvléct, a kdyby přece, že bych tomuto fyzickou prací zocelenému mládenci utekla dál než na půl metru. Přinejmenším nejen proto. Najednou jsem se rozhodla, že podstoupím, co se od děvuchy v mém věku očekává. Zkrátka zachtělo se mi okusit ten hrůzostrašně vyhlížející tatar.

Ondráš vycítil, že jsem změkla, ale sevření nepovolil. Pravou ruku mi přitlačil na záda, čímž mě přinutil do mírného předklonu. Sukni mi vyhrnul k mé levé ruce, a aniž musel cokoliv říkat, sevřela jsem prsty lem sukně tak, aby ta zůstala vyhrnutá. Potom mě tatarem začal švihat po zadku, chráněném jen aušusovými americkými kalhotkami za čtyřicet dolarů. Nebylo mi všechno jedno, ale rozhodla jsem se, že nebudu dělat divadlo, aby se po vesnici nerozneslo, že americké holky jsou zdechlinky, co nic nesnesou. Když Ondráš usoudil, že pomlázka byla dostatečná na pomlazení, jak se tady o této proceduře věří, stáhl mi kalhotky a jednou mě přetáhl ještě po holé. Potom mě pustil.

Když jsem se upravila, měla jsem tisíc chutí mu dát pusu, ale bála jsem se, abych si nezadala. A tak jsem vykouzlila ten nejcukrkandlovitější úsměv, jaký v Americe kouzlíme, když nás fotografují, a pravila "Díky!"

Po Velikonocích se Ondráš u nás někdy večer zastavil a vzal mě na procházku. Cestou mi vyprávěl o zdejších zvycích, nejen velikonočních, o životě v Československu, nejen na východomoravských horách, o tom, jak mnozí, když jim zdejší režim poskytl "jistoty", se odnaučili pracovat a někteří se dokonce místo toho naučili krást.

Když se můj pobyt na Moravě a v Československu vůbec chýlil ke konci, nadhodila jsem Ondrášovi, že si ve svém paleontologickém zaměstnání zřejmě nevydělám tolik, abych mohla za rok zase přijet. Ondráš zabručel, že je mu to líto. Dodala jsem, že v důsledku toho nezažiju příští moravské Velikonoce. Ondráš nic nepochopil. Tak jsem musela přitvrdit. "Ale nebude mě mít kdo pomladit." Ondráš stále nic nechápal. Musela jsem vyjít s pravdou ven, že by mě měl pomladit dopředu na další rok on, ještě než odjedu.

Až teď Ondrášovi konečně zapálilo. Tvář se mu rozjasnila. "Ale bude to na holou," pravil. "Jo," vyhrkla jsem až poněkud příliš překotně.

Naše procházka teď dostala nový cíl. Kráčeli jsme do hor, abychom snížili pravděpodobnost, že nás potká někdo z vesnice. Dostali jsme se tak daleko, že už nebylo slyšet ani zvonění na večerní mši z dřevěného kostelíku hluboko pod námi. Mezi pastvinami a lesem se táhl pás všelijakých křovin. Každý z nás vybral jeden pěkný prut. Ondráš vytáhl z kapsy zavírací křivák a oba pruty - můj byl tlustší, jeho tenší - dohladka očistil. 

"Tak se svlíkej," přikázal mi. Poslechla jsem ho a svlékla jsem se do naha. Ondráš si mě chvíli zvědavě prohlížel a potom mě švihl tím tenším prutem po zadku. Hlasitě jsem vykřikla. "Takhle by to nešlo," řekl Ondráš, a zmačkal mé punčochy a nacpal mi je do úst. Přinutil mě do předklonu a začal mě mrskat po hýždích i po stehnech. I já jsem se mrskala. Ze začátku to bylo velmi bolestivé a já jsem si nadávala, že jsem ho vyprovokovala. Ale za chvíli jsem si zvykla, a bolest jsem přestala vnímat. Místo toho se mi po těle rozlévalo teplo, spíš příjemné a pocítila jsem vlhko mezi nohami. Ondráš přestal s vyplácením, když se mu jeho chatrný proutek v ruce zlomil.

Pustil mě a vytáhl mi mokré punčochy z úst. S námahou jsem se vzpřímila, byla jsem od dlouhého předklonu celá zdřevěnělá. Protáhla jsem se, postavila na špičky, pravou rukou jsem se přidržela Ondrášova krku a vlepila mu pusu, se slovy díků. Teď už jsem neměla strach, že si zadám.

Zatímco jsem ho držela kolem krku, cítila jsem, jak něco kutí rukou v oblasti mého pupíku. Rozepínal si knoflíky na kalhotách. "Co to děláš?" vykřikla jsem zděšeně. "Chci se s tebou milovat," odpověděl bez zakoktání.

Trvalo to jen sekundu, než jsem mu odpověděla, ale za tu dobu mi přeletěl hlavou celý můj dosavadní "sexuální" život. Když mi bylo šestnáct, a nebyla jsem pro sex zralá, jsem dostávala spousty nabídek tohoto druhu. Patrick, Paul, Lee,  Moše, Pancho, Ahmed, Jou-Jou, Boris, Giovanni, Šedý Bobr... Ani si je všechny  nepamatuji. Šmahem jsem je odmítala. A teď, když jsem dospěla, a když bych konečně některým z nich nejspíš řekla "ano", o mě nikdo ani nezavadí. Musela jsem odjet do zaostalého, primitivního, barbarského Československa, aby si nějaký kluk všiml, že jsem ženská. "Co ti brání?" řekla jsem Ondrášovi.

Ondráš, s kalhotami už pod koleny, mě objal oběma rukama a dlouze políbil. Stáhla jsem mu trenky, a když z nich vyskočil jeho úd, na chvíli jsem ho potěžkala v ruce. Spěšně jsem mu pomohla se svlékáním zbylého textilu. Ondráš mě vzal do náruče a odnesl mě na pastvinu a opatrně položil do svěží jarní  trávy. Přilehl si ke mně a jal se seznamovat s mým tělem. Líbal mě na krku, na ňadrech, na pupíku. Hnětl mi bradavky, hladil po bocích a po stehnech. Od pupíku se opatrně spouštěl k mým rezavým chloupkům. Tam se na chvíli zastavil, pohladil, zatahal, zvedl se na rukou a pošimral mě tam jazykem. Byla jsem překvapená, jak umí být něžný a ohleduplný, když ještě před chvílí byl docela surový. Ale líbilo se mi obojí: drsnost i něha. Zalykala jsem se štěstím a očekáváním.

Potom se odvážil ještě níž. Dvěma prsty si pohrál s mými pysky, a vzápětí jedním z nich zajel mezi ně. "Opatrně," zašeptala jsem a ňadry se přitiskla k jeho hrudi. "Jsem panna." "To mi bylo jasné hned, jak jsem tě poprvé uviděl," odvětil.

Chtěla jsem se ho zeptat, podle čeho to poznal, ale než jsem se stihla nadechnout, ucítila jsem jeho jazyk hluboko ve své jamce, jak prudce doráží na něco, co by snad mohla být blána. Vzrušením jsem přestala dýchat. Když se mu jazyk unavil, vcucnul do úst můj poštěváček a dlouho ho jemně žmoulal mezi předními zuby. Když se mi znovu  podařilo popadnout dech, u svých žeber jsem našmátrala jeho úd. Už se mi nevešel do ruky. Maně mě napadlo, jak se může vejít TAM. Ale ta myšlenka se rychle někam vytratila. Ondráš zatím vytrvale pokračoval ve zvláčňování blány. Kde se to ten kluk naučil? Začala jsem trochu žárlit, ale i tato myšlenka se rychle vypařila. Dělaly se mi mžitky před očima a myslela jsem, že omdlím. Modlila jsem se, aby to nikdy neskončilo. Chtěla jsem mu říct, "Ondrášku, zlato, nepřestávej, proboha tě prosím, nepřestávej!", ale vyšlo ze mě jen chrčení nápadně připomínající slastné vzdychání. Oběma rukama jsem mu přitlačila hlavu do klína a začala hýbat zadkem, který už ani nevěděl, že před chvílí dostal vydatnou povelikonoční pomlázku.

Když byla blána dostatečně předzpracovaná a má jamka plná Ondrášových slin a mé panenské mízy, Ondráš se nadzvedl na lokti a vnikl do mě. Vešel se TAM. Blána povolila zcela bezbolestně, jako by byla z pavoučích vláken. Ondráš byl zřejmě taky panic, nebo už nebyl v podobné situaci velmi dlouho, protože krátce po defloraci jsem pocítila v klíně něco, jako by mi tam vybuchla sopka. Vibrace jeho údu pomalu ztrácely na amplitudě, až utichly docela.

Nedovolila jsem mu vymanit se. Sevřela jsem ho rukama kolem pasu a nohama kolem zadku, a stahováním poševního svalstva se jala masírovat jeho zvadlé přirození, dokud nebylo znovu schopné provozu. Povolila jsem sevření nohama a dovolila jsem mu dokončit akt. Tentokrát bylo všechno v pořádku, tedy aspoň pokud mohu soudit podle početných obrázků, knížek a filmů, které prošly mýma rukama.

Když vibrace znovu  utichly, nikdo z nás nespěchal tuto nádhernou chvíli ukončit. Nenasytně jsme se objímali ve voňavé jetelině trávě, a až hvězdy, objevivší se nad našimi hlavami, nás přinutily vstát a obléct se.

"Pamatuj si," řekla jsem Ondrášovi, "kam schovávám ten druhý proutek. Zítra před odletem, se sem přijdeme rozloučit. Se vším všudy."