Tamara aneb Čajepitije (22)

Tamara, aneb Čajepitije

 

Každý pátek pořádáme na naší chalupě pod Moskvou „čajepitije" - dýchánky původně určené k obřadnému pití čaje u krbu a při svíčkách. Náplň těchto dýchánků se však časem rozrostla o pomlouvání známých, nadávání na politiku a politiky, společenské hry, a – samozřejmě o erotiku.

Osoby a obsazení dýchánků se měnilo, ale toho večera, o němž chci vyprávět, jsme byli přítomni čtyři. Moje kamarádka Tamara, její přítel Leonid, můj manžel Sergej a já.

Poslední kapka čaje byla dopita, všichni společní známí pomluveni, poslední polínko přiloženo na oheň, a konverzace začala váznout.

Vtom Tamara, aby zachránila situaci a zabránila narůstající nudě, pravila: „A ještě se v poslední době zabýváme spankingem."

„Span -  čím?" zareagoval  Serjoža nechápavě.

„Spanking je anglické slovo," jala se vysvětlovat Tamara, „a znamená plácání. Ale v erotické oblasti se pod tím rozumí vlastně výprask na zadek."

Jen to dopověděla, všimla jsem si, jak se Sergej probral z letargie a zajiskřilo mu v očích. Ježkovy zraky. Že se Tamara raději nekousla do jazyku. V duchu jsem si promítla film, co mě v příštích dnech a týdnech asi čeká.

„A jak to u vás probíhá?" začal se zajímat. „Kdo koho plácá?"

„Inu," chytila se nadhozené udičky Tamara. „Někdy je to  vzájemné, ale Leňa je na svou prdelku dost háklivý, tak to většinou odnesu já."

Sergej, viditelně tématem zaujatý,  se teď obrátil na Leonida. „Čím to děláš?"

„Rukou, páskem od kalhot. Někdy pravítkem. Jo, a taky podložkou od myši. Ale to je spíš pro srandu."

„A biješ ji silně?"

„Kdepak" řekl Leňa. „To je jenom takové škádlení.

Pro rozproudění krve."

„Mohl by i přitlačit," skočila mu do řeči Tamara. „Ale je líný jak veš. Mizera."  A roztouženě hodila po příteli  očkem. „Pro aktivního jedince je s tím spojená jistá námaha. Jeho nejoblíbenější gymnastika je ale ležet na divanu pupkem vzhůru."

Přivinula se k Leňovi s úmyslem polechtat ho na břiše, ten ale obratně uhnul.

Dívka se zklamaně odtáhla a opřela se  o opěradlo křesla.

Chvíli jsme všichni mlčeli, dívajíce se do komíhajícího plamene svíčky.

Potom se ozval Sergej. „Tamaro, třeba bych mohl Leňu zastoupit, když tak dělá čest svému jménu."

„Jak zastoupit?"

„No, že bych ti místo něj nasekal na zadek já. Docela by mě to bavilo."

„Cože? Teď hned? A přede všemi?"  Zbledla, a nervózně se rozhlédla kolem sebe, čekajíc, že se jí někdo zastane.

Leonid to neudělal. Tomu se dokonce zamlouvalo, že Tamarka dostane, co se jí líbí, a on při tom nebude muset pohnout prstem. V očích jsme mu četli tichý souhlas.

Ani já jsem se jí nezastala. Značně se mi ulevilo, když jsem viděla, že Sergej nechce – aspoň pro tuto chvíli – zkoušet své nové hobby na mně.

Takže nikdo nebyl proti, a Sergejova ruka už byla v rukávě.

„Tam má pravdu," řekl Leonid, „jsem na to líný, ale podívám se rád. Pojď, Valjo," kývl na mě, „odtáhneme stůl. Ať mají dost místa."

Tamara pochopila, že pro dnešek prohrála. Jedna věc je, když jí naplácá někdo milující a v soukromí, a druhá věc, když je to cizí, i když blízký chlap, a k tomu veřejně. Ale co už nadělá, když tu lavinu spustila stejně sama. Smířena se svým osudem se ujala iniciativy. „Jak by sis to představoval?" obrátila se na Serjožu. Do tváří se jí vrátila barva, snad dokonce o něco ruměnnější než předtím.

„Inu, pro začátek ti naplácám rukou, a pak uvidíme. A pokud jde o polohu, tak napřed si tě přehnu přes koleno, a potom si lehneš na divan."

 Sergej se pohodlně usadil na divanu, a my s Leonidem jsme zaujali místa v první řadě – v křeslech u krbu.

„Všechno je nachystáno,"  usmál se Sergej. „Sukni dolů," pokynul pokynul Tamaře.

„Nešlo by to přes šaty?" pokusila se licitovat Tamara.

„Jaký je to výprask přes šaty? Tak svlíkat! Šupito!"

Tamara opět hledala zastání u nás v první řadě. Ani teď se jí nikdo nezastal.

Nu což, pomyslela si. Není to poprvé. Aspoň kdyby to nebylo před ostatními. Mlčky a třesoucími se prsty zatáhla za zip. Sukně se jí svezla k nohám. Vystoupila z ní, a dlouho, předlouho ji skládala, aby ji pak pečlivě pověsila přes opěradlo židle.  

„A teď punčošky a kalhotky," zavelel Sergej.

Tamara najednou pocítila jakousi netečnost. Strach smíšený se studem. Nebála se bolesti, tu zažila už tolikrát. Děsil ji ten bodavý a přitom sladký pocit pokory, který se jí náhle zmocnil, ta ochota podvolit se těm zvědavým zrakům klouzajícím po jejích hýždích, sotva ukrytých pod průhlednými punčoškami a poloprůhlednými kalhotkami.

Stáhla si punčochy a prosebně pohlédla na Sergeje. Ten mlčky zavrtěl hlavou.

Tamara si povzdychla  a svlékla si i poslední ochrannou vrstvu.

„Vyhrň si halenku, ať ti nezakrývá prcku," velel Sergej.

„A pojď blíž." Významně si poklepal po kolenou.

Od krbu se linulo příjemné teplo, ale Tamařiny půlky se pokryly husí kůží.

„Sem se přehni. Uvidíme, jak ti zachutná opravdový výprask. Leňa tě třeba polituje." Leňa ale očima naznačil, že je všechno v pořádku, a že on nebude tím, kdo akci stopne.

Tamara se nešikovně sehnula a usalašila sa na Serjožových kolenou.

Nebylo to pohodlné. Kolena ji tlačila do břicha, hlava jí visela. A ještě k tomu vědomí, že všichni hledí na její holý zadek.

Sergej s výpraskem nespěchal. Proč by se měl vzdávat potěšení pohrát si s holým dívčím zadečkem, bezmocně spočívajícím na jeho klíně? A proč by připravoval o zážitek diváky? I pro ně je to jistě příjemný zážitek.

„Kolik?" zeptala se Tamara přeskakujícím hlasem, snažíc se zakrýt strach a rozpaky.

„Kolik co?"

„Kolik dostanu ran?"

„Inu, to ještě nevím. A nač vůbec počítat? Až podle barvy tvé prdelky poznám, kdy je třeba končit. A k tomu je ještě daleko."

Sergej s úsměvem pozoroval, jak dívka zareaguje.

Ještě chvíli počkal, než se Tamařina zadnička uvolní, a potom s lusknutím dopadla první rána. Plácal ji pomalu a rozvážně. Ruka vždy chvíli spočinula na jejích hýždích, aby prodloužila pocity. Její i jeho.

Tamara přijímala výprask mlčky, se zamhouřenýma očima. Jen, když ruka dopadla a zanechala na její hýždi červený otisk, malinko sebou trhla.

„Tak co, jak se cítíš? Leonid ti jistě nikdy neposkytl takovouhle kvalitu. Co říkáš?"

„Ach, už by i stačilo," hlesla Tamara. „A pokud jde o pocity, jako by mi na zadek nalepili hořčičné placky." S nadějí pohlédla k nám s Leňou, „Vás ta podívaná už taky jistě přestala bavit. Co kdybychom raději ještě postavili na čaj."

„Kdepak," ozval se Leonid. „Kdy zas uvidíme takové představení?"

„Kdepak, Tamarko,"  přidal se Serjoža. „Však ses nám sama nabídla. Tak nesmíš zklamat publikum. Ale plácání bylo opravdu dost. Teď přijde na řadu pásek."

„Ne, prosím, ne! To raděj ještě pokračuj rukou!"

„Ty jsi ale sobec, Tamaro. Že ti není mé ruky líto. Vždyť ji mám úplně omlácenou. Tak hajdy, dolů z klína, a lehnout na divan."

Se sténáním slezla Tamara ze Sergejových kolen, napřímila se a mechanicky si hladila postižené hýždě. Už jí bylo jedno, že předvádí svůj obnažený klín. Sergej se věcně postavil, a uvolnil jí místo na divanu.

„Vydrž," ozval se Leonid. „Pod břicho jí musíš podložit polštáře, aby měla prcku víc vystrčenou. Aspoň tak to dělám vždycky já," pochlubil se.

Sergej na chvíli odskočil, a vrátil se se dvěma mohutnými polštáři, a jeden přes druhý položil doprostřed divanu. Pokynul Tamaře teatráním gestem. Tamara zasténala.

 „Lehni si, a nenuť nás dlouho čekat. Jinak to bude horší."

„Serjožo, ale jen tolik, abych potom mohla sedět," žadonila dívka.

„Jen se neboj, budeš moct. Tvé zadnici jen tak nic neublíží. Ještě teď mě od ní brní ruka."

Tamara si znovu těžce povzdychla, a položila se na divan. Její zadnice, podložená tlustými polštáři, trčela ke stropu.

„Jo, abych nezapomněl. Leňo, půjč mi svůj pásek. Kdybych si vytáhl svůj, spadly by mi gatě."

„To by byla paráda," ozvala jsem se zasněně.

„Ty vydrž, až budeme sami," okřikl mě Sergej. „Pro dnešek už divadla stačilo. Tak co bude s tím řemenem, Leňo?"

„Už to bude," Leonid se skoro přerazil samou ochotou. „Bude stačit?" zeptal se, podávaje Sergejovi široký pásek.

„Jo, dobrý. Nechceš jí nasekat sám?"

„Nechce se mi. Raději se budu dívat."

„Pusť se do toho, Serjožo," přidala jsem se. „Tobě to jde líp od ruky."

„To si piš. Však si to vyzkoušíš i sama." Po zádech mi přeběhl mráz.

Sergej přistoupil k Tamaře. Koncem pásku ji polechtal po rozpálených hýždích. Dívka stáhla svěrače.

„Deset," řekl Sergej. „Budeš si počítat sama, nebo poprosíme Leňu s Valjou?"

„Poslyš," zašeptala Tamara a opatrně se dotkla řemene.

„Však budu mít zadek na cimprcapr. Nenecháme toho už?"

„Tak už se do toho pusť, Sergeji," opakovala jsem. „My to

odpočítáme."

Sergej se rozmáchl, a pásek s mlasknutím dopadl na Tamařiny hýždě. Ne příliš silně, ale dost na to, aby se Tamarka prohnula bolestí a zaťala pěsti.

Druhý úder dopadl na stejné místo, jako první, a Tamara tiše vzdychla.

„Nebuď zvíře," zastala jsem se Tamary. „To ji musíš mlátit stále na totéž místo? Má zadek dost velký, a je kam uhodit. Tak ze sebe nedělej hlupáka."

„Tak jo," připustil Sergej chybu. „Už nebudu." A začal pečlivě zpracovávat Tamařinu prdelku řemenem."

Dívka se kroutila, vrtěla a sykala, ale o přerušení, natož pak o ukončení výprasku nepožádala.

„Deset."

Sergej vrátil pásek Leonidovi, a galantně pomohl Tamaře se postavit. Ta přistoupila k zrcadlu proti krbu, a prohlížela si své tmavočervené půlky. Málokteré místo na prdelce zůstalo bílé.

„Ale jestli zůstanou  stopy ..."

„Neboj se, nezůstanou. Však jsem tě nemrskal tak silně." Sergej ji něžně pohladil po hýždích. „Vidíš, ani jedno jelito."

„Na zadku by se mi daly smažit koblihy," odsekla dívka a třela si horké půlky. „Už ti nikdy nedovolím mi nařezat!"

„Škoda," protáhl zklamaně Sergej.

„Serjožo, pomoz mi vrátit stůl," ozval se Leonid. Tamara se začala oblékat.

Za deset minut jsme už opět pili čaj a žvatlali, co nám slina přinesla na jazyk. Jen Tamara na nás ostatní hleděla poněkud spatra. Musela si totiž dát na židli jeden z těch polštářů, které přinesl Sergej.