Moje první dívka se jmenovala
Dáša. Bylo nám oběma sedmnáct let. Chodili jsme spolu už rok. Dobře jsme si
rozuměli, ale bylo to spíš takové kamarádství. Chodívali jsme hlavně do kina, v
létě do zahradní restaurace na limonádu. Nikdy jsme se nelíbali, o dalších
úrovních sblížení ani nemluvě. Dokonce jsme se ani nikdy nedrželi za ruce.
Nejvyšší projev náklonnosti byl, že jsme se na sebe usmívali. I to byla pro mě
velká věc, neboť až dosud se na mě nikdy žádné děvče neusmálo.
Proto mě překvapilo, když jsme
jednou seděli nad už dost vyčpělou limonádou a Dáša se mě zeptala jestli jsem
někdy dostal výprask. Otázka mi nebyla příjemná, ale před časem jsme si s Dášou
slíbili, že si budeme říkat pravdu. Přesněji řečeno, já jsem jí slíbil, že jí
budu říkat pravdu. Ona mi nic takového neslíbila, jen jsem předpokládal, že se
to rozumí samo sebou. Takže otázka mi byla nepříjemná, ale věren svému slibu
jsem jí odpověděl. Ano, dostal jsem docela dost výprasků. "Od koho, a za
co?" chtěla vědět Dáša. "Inu od maminky, hlavně za pozdní příchody
domů, a taky za lhaní." "A čím?" pokračovala ve zpovídání Dáša.
Nevěděl jsem, kam s tím míří, ale už jsem se uklidnil a začal odpovídat
ochotněji. "V dětství vařečkou nebo pravítkem, asi od dvanácti let prutem."
"A dostals taky někdy na holou?" To byla otázka velmi osobní, ale už
mi ten výslech nějak přestal vadit. Naopak. O této věci jsem nikdy s nikým
nemluvil, a tak jsem přivítal, že se mohu někomu svěřit. "Ano,
jednou." Nečekal jsem na další otázku, a pokračoval jsem. "Bylo to za
podvod. Bylo mi patnáct, a dostal jsem ve škole poprvé a současně naposledy
špatnou známku. Psychicky jsem ji neunesl, a ze žákovské knížky jsem ji
vygumoval. Ale udělal jsem to velmi amatérsky, a rychle se na to přišlo. Musel
jsem si sundat trenky a dostal jsem prutem na holý zadek." Očekával jsem,
že další otázka bude znít ´Kolik?´. Předešel jsem i tuto, a řekl jsem, " U
nás se výprasky nikdy nepočítaly, ani se z toho nedělaly žádné rituály, o
kterých jsem se tu a tam doslechl. U těch menších provinění to bývalo tak mezi
pět a deset, ale tentokrát to bylo jistě víc než sto." Dáša chtěla vědět,
jak jsem to snášel. "Skoro vždycky jsem si byl vědom viny. Od dětství jsem
byl vychováván k čestnosti, a přiznání viny patřilo k vrcholům ctnosti. Takže
jsem výprasky pokorně držel. Při tom výprasku na holou jsem měl slzy na
krajíčku, ale udržel jsem je uvnitř."
Dáša se na dlouho odmlčela. Cítil
jsem, že teď přijde na řadu nějaká velmi závažná otázka. Nemýlil jsem se.
"Snesl bys ještě jeden?" Nechápal jsem, co má na mysli. "Byl jsi
ke mně, myslím, upřímný. Děkuju ti ta to," pravila. "Budu taky
upřímná, a řeknu ti něco, co jsem zatím nikomu neřekla. Od malička jsem skoro
denně před spaním snila o tom, že dávám nějakému klukovi výprask." Odmlčela
se. Po pauze pokračovala, "Snažila jsem té mánie zbavit. Už se mi to skoro
podařilo, ale odkdy jsem začala kamarádit s tebou, tak se mi to vrátilo, v
ještě naléhavější podobě, než kdy předtím. Musím na to neustále myslet. Jsi
hodný, upřímný, a doufám že diskrétní kluk, a tak mě napadlo, že bych požádala
tebe. Takže, snesl bys ještě jeden?"
Bylo to opravdu neobvyklé přání.
Měl jsem Dášu svým způsobem rád, a chtěl jsem jí dokázat, že si zasloužím
důvěru, kterou mi věnovala. A taky jsem chtěl na ni zapůsobit. Věřil jsem, že
nás tato "akce" dále sblíží. Po kratším přemýšlení jsem řekl,
"Jestli ti to udělá dobře, proč ne." Dáša ožila, naklonila se ke mně,
a dala mi pusu na ústa. Byla to první pusa nejen od ní, ale můj první polibek
vůbec. Dohodli jsme se, že v sobotu půjdeme místo na limonádu na výlet do kopců
nad naším městečkem.
Sešli jsme se, jak bylo
dohodnuto, vybaveni malými batůžky. Rozmlouvali jsme o všem možném: o
literatuře, o dějinách, a taky o přírodě, v lůně které jsme se nacházeli. Nikdo
z nás se nezmínil o tom, proč jsme se dnes vlastně sešli. Až po dvou hodinách
stoupání, kdy jsme mezi stromy občas zahlédli naše městečko hluboko pod námi,
Dáša ulomila z nějakého keře prut, a za chůze z něj otrhávala listí.
"Uděláme to?" zeptal jsem se. Jen němě přikývla.
Les byl liduprázdný, za celou tu
dobu jsme nikoho nepotkali. Ale pro jistotu jsme odbočili z cesty do mladiny
vpravo. Blízko hřebene pohoří jsme našli menší paseku. Aniž jsme cokoliv
říkali, věděli jsme, že toto je ono. Dáša mě třesoucím hlasem požádala, abych
si sundal kalhoty. Položil jsem je na pařez. Zatímco mě Dáša švihala po
červených spartakiádních trenkách, já jsem uvažoval, jestli bych si je neměl
stáhnout. Bojoval jsem sám se sebou. S nahatým zadkem mě zatím viděla jenom
maminka, ale toto byla příležitost hodná slevení z dosavadních zvyklostí. Asi
po desíti ranách prutem, které jsem prakticky necítil, jsem se Dáši zeptal,
jestli si mám sundat i trenky. Dáša se zapýřila a přikývla. Trenky jsem odnesl
na pařez ke kalhotům. Při zpáteční cestě jsem byl malou chvíli k Dáše čelem.
Teď začal být výprask zajímavý.
Štípalo to, ale celkově to bylo dost příjemné. Mnohem příjemnější, než výprask
tehdy od matky. Asi proto, že to nebyl výprask za trest, ale z lásky. Ano, z
lásky? Tím jsem si nebyl docela jist, ale rozhodně byl příjemný. Asi po
padesáti ranách jsem ji požádal, aby přestala. Ptala se proč. Jestli to moc
bolí. "To ne," řekl jsem, "ale blížím se vyvrcholení."
"K jakému vyvrcholení?" nechápala. "Budu stříkat!" "To
stříkání je bolestivé?" "Naopak, je to velmi příjemné, ale nechci,
abys to viděla. Ostatně, ženy vůbec se nerady dívají na muže, když ejakulují,
pokud se jich to netýká." "Ale mně to nevadí. Klidně si
stříkej." Potom dodala tajemně, "A týká se mě to!"
Ještě jednou mě švihla prutem a potom mě
obešla a uchopila mě za penis, kterému už moc nechybělo. "Když jsi tehdy
dostal od maminky na holou, taky se ti tak pěkně postavil?" zeptala se.
Stačilo několik málo zapumpování a následovala série postupně slábnoucích
výstřiků. Dáša ale stála moc neopatrně, a moje semeno skončilo na jejím tričku
a stékalo jí na texasky a zastavilo se právě v místech jejího Venušina pahorku.
"Vidíš, co děláš!" řekl jsem.
Takhle jsme nemohli jít dál. Dáša
si svlékla tričko i džíny, a zůstala jen v kalhotkách. U kraje pařezu nahrabala
trochu suchého mechu, a očistila jím nejprve špičku mého zvadlého údu, a potom
i své oblečení. Skvrny pěkně zmizely, ale šatstvo zůstalo mokré. Získali jsme čas
a mohli jsme pokračovat ve výprasku. Tentokrát z mé iniciativy. Asi po sto -
stopadesáti ranách byl můj úd opět připraven k "práci". Dáša se ujala
jeho ošetření a opět se nešikovně postavila. Podezírám ji, že tentokrát
schválně. Penis teď potřeboval mnohem delší pumpování, než prve, ale vystřik
byl mnohem mohutnější. Jak co do množství, tak co do rychlosti. První dávka
skončila Dáše pod nosem, druhá mezi prsy, třetí na pupíku, čtvrtá a páta na
kalhotkách a poslední jí stékala po stehnech.
Svlékl jsem si košili a tričko, a
tričkem jí poutíral tělo. (Poprvé jsem se dotýkal ženských ňader.) Ale kalhotky
musely jít dolů a vyčistit se mechem. (Poprvé jsem viděl nahou ženu). Než
uschly, zůstali jsme oba nazí. Ráno, když jsme vyráželi, jsem nepředpokládal,
že v našem vztahu uděláme za pár hodin větší pokrok, než za celý rok. Lehli
jsme si do trávy a dovolili prstům seznamovat se s tělesnými zákoutími
partnera. Líbali jsme se, na ústa i jinde, ale o souloži Dáša nechtěla ani
slyšet. Zatím.
Když jsme se pro tuto chvíli
nasytili neckingu a petingu, a kalhotky byly ještě mokré, začali jsme si opět
povídat. "Tak co," povídám, "ještě sníš o tom, že dáš nějakému
klukovi výprask?" "Ještě," usmála se na mně, "ale už mě to
tak netíží." Plácla mě rukou po přirození a trochu ho potěžkala.
"Večer si budu dnešní den přehrávat dlouho do noci." Obrátil jsem se
na břicho. "Tak, aby sis měla co přehrávat, prosím tě ještě o jeden."
Klekla si mi ke kolenům, a obě
její ruce začaly v rychlém sledu bubnovat po mých hýždích. Potom vstala a znovu
se chopila prutu. Toužil jsem, aby to nikdy neskončilo.
Když jsme si z batůžků vytáhli
malý oběd, zeptal jsem se, "A co ty? Dostala jsi někdy výprask?"
"Ne!" "A toužila jsi po něm?" "A víš, že ano?"
Chopil jsem se prutu a švihl ji v sedě po zadku. Usmála se, znovu mě pohladila
po visícím penisu, a řekla, "Ano. Ale až příště. Nebo někdy jindy."
Byli jsme po obědě, a domů jsme
to měli tři hodiny cesty. Tak jsme se oblékli a vyrazili. Prut jsme nechali
na pařezu. Až ho lesníci najdou, budou - možná se závistí - uvažovat, co se
tady asi dělo.
Cestou domů jsme se drželi za
ruce a povídali si o tom, co budeme dělat příště, nebo někdy jindy. Často jsme
se zastavovali, abychom se v objetí přes textil přesvedčovali, zdali jsou ještě
na místě části našich těl, které nám způsobily tolik potěšení.
No comments:
Post a Comment