Magda aneb Švestková sezóna 79

S ovocem je to tak, že ho nikdy není akorát. Jednou je ho málo a jindy zase tolik, že člověk neví, co s ním. Dojde-li k takovému případu, je mi obvykle líto nadbytečné ovoce vyhodit nebo nechat shnít. Tehdy přebytky rozdávám, ovšem s podmínkou, že si případní zájemci sami natrhají. Jednoho léta se to stalo se švestkami. Bylo jich tolik, až se větve ohýbaly. Zájem o natrhání do knedlíků a do koláče projevila kolegyně, hezká třicetiletá černovláska jménem Magda. Dostavila se jednoho odpoledne, přistavil jsem jí žebřík a sám si hleděl jiné práce, které je v zahradě vždy dost. Asi po hodině se Magdě, městské paničce nezvyklé manuální práci, od stání na žebříku a od natahování rukou zasekl krční obratel. Celá zkřivená s námahou a s pláčem slezla ze stromu. Umím dost dobře léčit lehčí případy úrazů páteře, a tak jsem se nabídl, že Magdě páteř vymasíruji. Zašli jsme do chaty a vestoje jsem se dal do masáže Magdiny šíje a horní části zad. Asi jsem to dělal dobře, neboť Magdě blok viditelně povolil. Začala mít roupy. Zatímco jsem byl soustředěn na její obratle, ona vyšpulila zadnici a otřela se mi jí o poklopec. Neřekl jsem nic, ale asi o pět centimetrů jsem ustoupil.

Vzápětí to udělala znovu. Třebaže byla oblečená, cítil jsem přes textil, jak se jí půlky roztahují jako kleště a ohmatávají můj úd. Znovu jsem o pět centimetrů ustoupil, tentokrát s varováním. „Když mě budeš vyrušovat, dostaneš na prdel.“ Představa výprasku ji nejspíš zaujala, neboť vzápětí udělala tento pohyb potřetí, tentokrát ještě okatěji než předtím. Spíš abych nevypadal jako mluvka, než se skutečným úmyslem ji potrestat, jsem nechal masáž masáží a vydal se do zahrady. Ulomil jsem dvě pěkné lískovky, otrhal z nich listí a vracel se do chaty. Absolutně jsem nevěděl, nač mi ty pruty budou, protože až dosud jsem žádnou ženu neuhodil. Když jsem vstoupil do chaty, pochybnosti mě přešly. Po podlaze se válely spěšně svlečené ženské svršky a na pohovce pod oknem ležela Magda. Nahá. Ležela na břiše s rukama mírně vzpaženýma s nohama mírně roztaženýma a po celém těle se lehce chvěla. Snad chladem, snad studem, snad očekáváním, co bude dál. Najednou jsem nepotřeboval radu, co mám udělat. Uchopil jsem jednu z lískovek a začal jsem zpracovávat Magdin nádherný zadek. Žena kňučela bolestí, tiše kvílela a na těle se jí objevila husí kůže, ale nikterak se nepokusila výprasku se vyhnout. Naopak.

Kroutila pánví, jak to umí jen ženy, aby každý centimetr polokoulí byl vystaven blahodárné masáži. Jak mrskání pokračovalo, Magda postupně zaujímala polohu kočky chystající se ke skoku: zadek vysoko vztyčený, uši zabořené mezi vzpaženýma rukama, hroty ňader troucí se o drsný přehoz pohovky. Pánev kmitavými pohyby vybíhala vstříc mrskajícímu nástroji, hýždě se od sebe vzdalovaly, žlábek mezi nimi se stával mělčím. Jako kanón čněl ke stropu konečník a v jeho sousedství doširoka rozevřená vlhnoucí mušlička. Třebaže jsem to neměl v úmyslu, v této poloze nebylo možné, aby některá z ran prutem nepřistála na těchto místech nejcitlivějších. Magda křičela rozkoší. Když se mi zlomila druhá z obou lískovek s vyplácením jsem přestal. Magdina prcka a horní část stehen měla barvu vařeného raka. Jediné místečko nebylo bílé. Magda se překulila na znak. Kolena měla mírně pokrčená a proklatě daleko od sebe. Hleděla na mě očima černýma jak uhel a zalitýma vlhkostí. Nebyly to slzy. Dlouho jsme se vzájemně dívali do očí. Asi mi něco signalizovala, ale já jsem byl tehdy takový vůl. Když jí došlo, že její signály buď nepřijímám, nebo je nedokážu dešifrovat, ujala se iniciativy sama. 

Uchopila mě za ruku a položila si ji na ohanbí. Že mě to dřív nenapadlo. Po masáži vnější musí zákonitě následovat masáž vnitřní. Zajel jsem jí rukou do jeskyňky a udělal jí pomyšlení. Potřebovala toho (a vydržela) opravdu hodně. Když měla dost, spustila nohy z postele. Oči měla ještě stále kalné, teď však nepochybně štěstím. Rozepla mi kalhoty, stáhla spodky. Vyletěl z nich ptáček, kterému jeho klec už byla viditelně těsná. Uchopila ho ústy, chvíli rty masírovala uzdičku jazykem a potom si ho nechala vklouznout až do krku. Rukama mě držela za hýždě a jazykem odpředu dozadu přejížděla po švu údu. Naznačil jsem jí, že to už dlouho nevydržím, ale ona jen stiskla zuby. Výbuch nedal na sebe dlouho čekat. Bál jsem se, že se udusí. 

Když jsem jí po akci zapínal podprsenku přiznala se, že nikdy netušila, že výprask na holý zadek může být tak krásný. Mou výzvu přijala ze zvědavosti a se strachem, ale teď vidí, že neudělala chybu. Domluvili jsme se, že si naše malé cvičení občas zopakujeme a chvíli jsme kuli plány, jak výprask příště  vylepšíme. Žádné příště však už nebylo, neboť si její žárlivý manžel večer všiml jitrnic na její prdýlce, a udělal několik let se tahající skandál. Magda ale na švestkou sezónu však dodnes vzpomíná, a vždy se jí podivným způsobem zakalí zrak.

Vsevolod Ivanov M/M

Vsevolod Ivanov: Fakírova dobrodružství, Odeon Praha, 1979, překlad Naděžda Slabihoudová 



Celý náš rod se vyznačoval úžasným chvastounstvím.

...

... (děda) pozdě v noci líbal okovy a tvrdil, že jenom skrze ně poznal pravého křesťanského boha, který se mu zjevoval v nejtěžších chvílích jeho života, aby ho potěšil, a obzvlášť pěkně ho utěšoval, když ho švihali pruty.

"Trestance, myslím,nešvihali pruty." opatrně utrousil uštěpačný otec Andrej a tak mrštně se oháněl šedivým šátkem, jako by jeho krátké ruce dosahovaly až na zem.
"Jakpak ne!"
"Jenom vojáky švihali pruty, a tento způsob byl pro civilistu vymožeností. Někteří se takovým trestem dokonce pyšnili."
"Však mě taky mrskali, když mě chytili při povstání. Bojoval jsem přece za Polsko jako polský vojín."
"Zajímalo by mě, jak takové mrskání probíhá?"
"Na každou ránu byl zvláštní klacek."
"I na tři tisíce ran?" ptal se uštěpačně popík.
"Osm tisíc ran jsem vydržel!" ječel svým tenounkým hláskem děda Semjon. "Osm tisíc, a na každou ránu byl zvláštní klacek. Patnáct fůr klacků na mě spotřebovali, ale já stál pevně na nohou. Generál pak dostal vztek, dal mě vsadit do okovů a rozkázal: Pošlete ho ke všem ďasům na Sibiř, do Lebjažího na Irtyši, ať si tam žije do sto padesáti let. A taky že budu!"

Jindřiška aneb Tady a teď

Mladá nadřízená Jindra mě zavolala do své kanceláře na kobereček. Ne ani tak, aby mě pérovala, jak je v takových situacích obvyklé, ale abychom  spolu řešili problémy firmy. Vlastně ani ne tak problémy - byli jsme v té době úspěšná, velmi  úspěšná firma - ale spíš záležitosti. Ano, záležitosti, to je to správné slovo.

Rokovali jsme spolu nejen jazyky, ale i rukama. A tak se při vehementní gestikulaci stalo, že jsem se maně dotkl rukou jejího malého prsu. Kdyby pohledy dokázaly vraždit, bylo by po mně. Ale po chvíli se jí tvář rozjasnila. "Vlastně, proč ne?" pravila. Když jsme se loučili, pozval jsem ji na večeři do velmi drahé restaurace v sousedství.

Po aperitivu a velmi chutném entrée se rozhovořila. "Přijala jsem onehdy tvé signály, a pochopila, že jsi mi navrhl navázání sexuálního poměru. Promiň, že jsem se na tebe velmi škaredě podívala! Až pozdě jsem si totiž uvědomila, že jsem už dost stará, abych podobné návrhy přestala odmítat. Známe se spolu několik let, a za tu dobu, myslím, jsem tě dost dobře poznala. Jsi pracovitý, iniciativní, vynalézavý... Ale takových je a bylo víc. Co však rozhodlo, že právě tobě se nejspíš chystám říct ´ano´ je to, že jsi, jak jsem se nejednou přesvědčila, diskrétní. To, s čím se ti chystám svěřit, vyžaduje diskrétnost opravdu nejvyššího stupně." Na dlouhou dobu se odmlčela a tvářila se tajemně. Při tom usrkávala tramín. Byl jsem opravdu napjat. O co asi jde? Vykradla banku? Zabila milence? Nebo je jedním z dalších levobočků Karla Gotta? "Sex se mi nutkavě spojuje s výpraskem na zadek."

Teď jsem se odmlčel já. "A kde je to tajemství, které je třeba diskrétně zachovat?" zeptal jsem se konečně. "Neřekla jsem to?," řekla podrážděně. " Jestliže budu s někým spát, chci při tom, nebo předtím, dostat na zadek." "Tomu jsem rozuměl," opáčil jsem, "ale co je na tom tak mimořádného, že je potřebná taková konspirace?"

Zrozpačitěla.

Ujal jsem se slova, a udělal jí dost dlouhou přednášku doplněnou statistickými daty o tom, jak rozkoš souvisí s bolestí. O tom, jaké procento žen někdy zažilo sexuálně motivované výprasky, často na vlastní žádost, a jaké procento žen, které takové výprasky nezažily, po nich touží, a o nich sní. O tom, že fakticky 100 % mužů touží ženám takové výprasky dát, i o tom, že nemalé procento mužů erotické výprasky od žen zná i na vlastní kůži. Zkrátka, že výprasky před sexem, nebo během něj, jsou naprosto obvyklé, a není nutné z nich dělat tabu. Jindra se ale může naprosto spolehnout na mou diskrétnost, v případě, že by k něčemu takovému mezi námi došlo, ale já od ní slib diskrétnosti žádat nebudu. Bude-li chtít, ať se pochlubí.

Toho večera jsme se rozešli dost chladně. Už žádné úsměvy, žádné letmé dotyky, žádné hlazení prstů. Nejinak tomu bylo v týdnech, které následovaly. Žádné nadstandardní vztahy. Byl jsem opět podřízený, jako kdokoliv jiný. Trošku mě to mrzelo, ale přizpůsobil jsem se.

Ke změně mělo dojít za tři týdny. Na konci páteční gremiálky mi gestem naznačila, že mám zůstat. Vyrukovala s jakýmisi bezvýznamnými banalitami, které by klidně mohly počkat do pondělka. Až když poslala sekretářku do banky, aby vyzvedla formuláře na novou smlouvu, přiznala barvu, a přešla k věci. Teď poněkud roztála. Natáhla se přes stůl a vložila mi ruku do dlaně. Hodně přemýšlela o tom, co jsem jí řekl. Přizná se, že mi příliš nevěřila. Mezitím si o tom něco přečetla, a potom se rozhodla udělat malý sociologický průzkum. Jelikož  nemá možnosti firem, které se těmito otázkami profesionálně zabývají, oslovila spolužačky z vysoké školy. Sedm z nich nebydlí v našem městě, takže se na ně obrátila mailem, tři zbývající pozvala, každou zvlášť, do stejné restaurace, v níž se o těchto věcech bavila se mnou ("Ani jsem netušila, že je tady tak draho. Budu ti muset podepsat nějaké speciální prémie."). Jedna z těch mailových neodpověděla vůbec, jedna odpověděla, že výprasky, a to i sexuálně motivované a konsenzuální jsou výrazem patriarchálního kulturního imperialismu, a  že nový světový řád, který je už na spadnutí, a který konečně přinese ženám kýžené osvobození, s těmi machistickými parchanty definitivně zatočí. Jedním dechem ale souhlasila s tím, aby ženy své odvěké trýznitele denně do krve bičovaly.

Z pěti  zbývajících mailových kamarádek tři mají se spankingem (tak se prý výpraskům říká odborně)  praktické  a pozitivní zkušenosti. Dostávají od svých partnerů pravidelné výprasky na HOLÝ zadek, a to nejen v souvislosti se sexem, ale i při jiných příležitostech, jako je koupání, společenské a jiné hry a sport, sázky, a je-li dobrá pohoda, někdy i docela bez speciálního důvodu. Jedna z nich má partnera, který rád podstoupí i výměnu rolí. ("Překvapilo mě, že všechny mají výprasky spojeny s HOLÝM zadkem. Nevím, jestli to vydržím, až a jestli se spolu dohodneme.").

Zbývající dvě mailové kámošky praktické zkušenosti zkušenosti nemají, ale často na výprasky myslí, představují si, co by, kdyby, vyhledávají zmínky o nich v literatuře a ve filmu, rády se zasmějí Nepraktovým vtipům a pociťují nad nimi příjemné vzrušení pod bříškem, a určitě by to rády přinejmenším vyzkoušely, kdyby neměly zábrany zavést o tom se svými partnery řeč. Jedna z nich tajně chodí na spankingové stránky na internetu, a ráda čte příběhy, které na Okounu a u Aryana píše kdosi, kdo vystupuje pod jménem Aloys.

Kamarádky zdejší, to byla pravá studnice spankingových vědomostí. Každá z nich měla o čem povídat až do závěrečné. Všechny tři žijí bohatý spankerský život, a jsou evidentně šťastné. ("Asi se s nimi budu stýkat i v budoucnosti. A možná s nimi seznámím i tebe.") Dvě jsou vdané a mají pravidelného partnera, třetí je na volné noze, a využívá služeb profesionálních i amatérských "masérů". Ta má kromě pozitivních zkušeností i zkušenosti negativní, nicméně si ale na tento život nestěžuje.

"Takže s těmi tvými procenty jsi měl nejspíš pravdu," dokončila Jindra monolog, když se celou tu dobu pokoušela stáhnout mi z prstu snubní prsten. "Uděláme to tady a teď, nebo si spolu vyjedeme někam na výlet?"

O odpovědi jsem nemusel dlouho přemýšlet. "Uděláme to tady a teď," pravil jsem, "a pak si občas zajedeme někam na výlet."

Peggy aneb Texaská hovězí královna

Můj tatík Alfred, kterému říkali Alf,  býval v mládí docela dobrodruh. Když mu bylo sedmnáct, spolu s mladším bráchou Barrym rozbili svá prasátka, v nichž od raného dětství škudlili své nevalné kapesné a ještě nevalnější narozeninové a vánoční dárky od babiček a tet, a - aniž se s kýmkoliv, zejména ne s rodiči poradili - koupili ve dražbě zkrachovalou farmu na severozápadě Texasu. (Když babička z matčiny strany poprvé a naposledy farmu navštívila, poznamenala, že je větší, než její rodný okres Domažlice, kdesi v Čechách. Dodnes nevím, jestli to mělo znamenat pochvalu, nebo hanu.) Otcovu otci, mému dědovi Josephovi, kterému říkali Jo, moc nechybělo, aby mu praskly nervy, žaludeční vřed a žlučník, a aby zabil obě své nezvedené ratolesti, a nakonec i sám sebe. Jo, který  byl řadovým a nepříliš dobře placeným technikem u jedné petrolejové firmy, byl za své potomky před zákonem odpovědný, a obrovská farma, byť jeden její čtvereční kilometr vyšel levněji, než v pověstném případě Louisiany, kterou jsme před 200 lety koupili za hubičku od Napoleona, zoufale potřebujícího hotové prachy na své výboje ve Starém světě, představovala danajský dar, nápadně podobný hřebíčku do rakve. I kdybychom si odmysleli zcela nevyhnutnou modernizaci farmy, aby se tato  dostala z červených čísel, bylo třeba platit mzdy 300 zaměstnancům, odvody na jejich sociální a zdravotní pojištění, jakož i daně. I naše země totiž potřebuje penízky na své výboje ve Starém světě. A děda Jo takové penízky neměl.

Nervy, vřed i žlučník nakonec Joovi zachránil otec tátovy spolužačky a tátův budoucí tchán. Můj druhý děda Vaclav, kterému říkali Vack, byl úspěšný burzovní makléř. Ten prohlásil, že se mu čin obou nezletilců líbí, pomineme-li jeho živelnost, a že v dnešní rozkolísané době, kdy za každým rohem číhá krize, je správné investovat do pozemků a do zemědělství, a že oba obory mají před sebou skvělou budoucnost. Děda Vack se tedy svým majetkem zaručil za hypotéku, na kterou se upsal děda Jo, jako zákonný zástupce obou kluků. Hypotéka se měla použít nejen na výše uvedené výdaje, ale i - a to hlavně - na najmutí kvalifikovaného zemědělského manažera a na investice jím navržené. Vack měl jedinou podmínku: některý z kluků musí vystudovat zemědělství, aby se osobně ujal správy svého a bratrova majetku.

Vackovu podmínku splnil Barry, zatímco Alf kráčel ve stopách tchána - zatím budoucího - a vystudoval manažment. Barry se opravdu snažil, a za pár let po skončení studia nejen, že splatil - zpočátku s bratrovou pomocí - hypotéku, ale farma pod jeho vedením začala vydělávat. Můj tatík  vydělával dobře, a tak netrval na svém podílu na dividendách z - opět prosperující - farmy. Jediné, co si vymínil, bylo, že tam budu jezdit na prázdniny. To mu Barry vděčně slíbil.

A tak každoročně, jakmile zaznělo poslední zvonění, jsem vyrážela na sever. V dětství a v ranném mládí jsem jezdívala s matkou, nebo s některou z au-pair, které se u nás střídaly. Byly to sice prázdniny typu tam nechoď, tady si sedni, poděkuj, popros a tohle nejez, nicméně jsem je milovala, a nikdy jsem se nemohla dočkat, až škola skončí. Pro městské děcko, třebaže pod dohledem, byla farma rájem na zemi: veselé dovádění s malým bratrancem Barryjuniorem a dětmi zaměstnanců v centrální osadě, mělký rybník ke koupání, výlety džípem do hor, chytání pstruhů a raků v chladných bystřinách, sbírání hub v lesích i na pastvinách hnojených dobytčím trusem, koníčci, kravičky, slepičky, krocani, těšící se na podzimní milost od prezidenta... Nenásilnou, hravou formou jsem se seznamovala se zemědělskou technologií a technikou. Předák kovbojů Larry učil mě, i ostatní děti z farmy jezdit na koni, střílet z pušky i z luku, ale i vyhýbat se vlkům a kojotům, a poznávat drobné obyvatele farmy, živočišné, i rostlinné. Jiní zaměstnanci mě naučili dojit krávy i kozy, stříhat vlnu, starat se o koně, a řídit džíp.

Letos, po dovršení dvacátého roku a těsně před vstupem na univerzitu, jsem konečně mohla jet sama.

Byla jsem poněkud nervózní, jak mě přijmou bez rodinné záštity, jestli se budu umět chovat, jak mě to au-pairky naučily, jestli se nějak neztrapním. Jediné, s čím jsem si byla jista bylo to, že se na farmě nebudu nudit. Mé obavy ale byly liché. Zaneprázdněný strýc mě přivítal sice letmo, ale srdečně, ostatní lidé na farmě pak stejně vstřícně, jako v minulých letech.

Překvapením pro mě byl, nikoliv už malý, Barry mladší. Za rok, co jsem ho neviděla, velmi vyspěl, a vydatně se podílel na práci na farmě. Zatím jen manuálně, ale na podzim, stejně jako já, se chystá na univerzitu, aby jednou mohl farmu i řídit.

I Barry mě přijal srdečně, ale poznamenal, že už jsem dost stará na to, abych se přes prázdniny jen tak povalovala a okouněla, a že bych měla přispět prací. To jsem vděčně přijala.

Pro začátek jsme spolu sváželi seno do velikánské stodoly. Hned první pracovní den jsem v náhlém pohnutí myslí jsem křikla "hyjé!", třebaže vůz nebyl zcela naložen. Dobře vytrénovaná kobylka se dala do pohybu. Když se Barrymu s namáhou podařilo koně zastavit, přetáhl mě bičem. I on byl dobře vytrénovaný - ovládání biče patřilo ke kovbojskému řemeslu jako máslo ke chlebu - a trefil mě příčně přes obě půlky ve vypasovaných šortkách. Sykla jsem bolestí, a pohladila se po nich rukama. Když první bolest vyvanula, neměla jsem lepší nápad, než znovu křiknout "hyjé". Barry se tentokrát pohotově chopil opratí a zabránil koni vystartovat. I ovládání opratí patří ke kovbojskému fortelu. "Ty chceš, tuším, dostat," řekl Barry zlostně. "Jo, od tebe docela jo," odvětila jsem koketně. Barry zmírnil tón a snížil volume. "Přijď v devět večer do stodoly."

Po večeři jsem se vykoupala a trochu navoněla. Nemohla jsem se dočkat, až bude devět.

Když jsem přišla do stodoly, Barryjunior tam už byl. Beze slova mě objal a začal mě líbat. Dělal to dost dobře, a tak jsem si to chvíli dala líbit. Ale když mi začal rozepínat knoflíčky a dobývat se k mým kůzlátkům, chtěla jsem se mu vysmeknout, a když to nešlo, kopla jsem ho kolenem do koulí. Ne moc, nechtěla jsem mu ublížit. Jen jsem chtěla, aby mě pustil, což se mi podařilo.

Barry zkroutil bolestí tělo i tvář. Až první bolest pominula, narovnal se a procedil mezi zuby, "Ty jsi ale mrcha. Dostaneš na prdel!" Hrůzostrašně na mě cenil zuby. "Však kvůli tomu jsem přišla, nevzpomínáš si?" Barry poněkud zkrotl. "Jo? Já myslel, že to říkáš jen tak. Že chceš, abych tě ...", zakoktal se. Zřejmě nebyl zvyklý mluvit o sexu.  "To si vypusť z hlavy. Nezapomínej, že jsme příbuzní. Blízcí příbuzní. Chci jen dostat na prdel." Řekla jsem to tak, aby tomu rozuměl.

Barry teď zkrotl už úplně. "Tak pojď!"

Svlékla jsem se donaha. Barry jen vyvalil oči. "Na holou?" Barry se najednou stal sdílným. Vodí si do stodoly  a do jiných objektů farmy dcery kovbojů a ostatních dělníků. Ochotně se s ním líbají, některé si dají pomačkat prsíčka, ale to je všechno. O svlékání, natož pak o sexu, nechtějí ani slyšet. Je mu dvacet, a až teď vidí poprvé nahou ženskou.

"Jo?", podivila jsem se. "Tak to ti můžu dopřát po libosti. Dívej se, kolik chceš. Ale žádný sex! Rozuměls? A co bude s tím výpraskem?"

"Počkej tady, skočím si pro bič."

"Bičem ne," řekla jsem. "Jak jsi mě ráno přetáhl bičem, to se mi docela líbilo. Ale regulární bičování bych nevydržela."

Přistoupil ke mně, a dvěma prsty mě uchopil za pravou bradavku. I to se mi líbilo, a na chvíli jsem mu to dovolila. Potom jsem ho zlehka plácla přes ruku. "Stačí!"

Prohlížel si mě, a jak přejížděl očima shora dolů, a zase nazpět, shora dolů a zase nazpět poskakoval i jeho ohryzek.

"Co bude s tím výpraskem?", zeptala jsem se znovu.

Místo odpovědi řekl, "Ráno jedu na naši pilu, nahoru k Pebble Creek. Potřebujeme tyčky na novou ohradu pro páření dobytka. Jela bys se mnou?"

Byla jsem zklamaná, ale cesta do hor slibovala příjemné dobrodružství. "Ráda," odpověděla jsem. Než jsme se vrátili do hlavní budovy, dovolila jsem mu, aby si krátce pohrál i s mým levým prsníkem.

K pile to bylo 30 mil. Už jsem tudy jezdívala i v minulosti, ale jízda nádhernou, téměř panenskou, zvlněnou a zvrásněnou, hluboko zařezanými potoky protkanou krajinou na pomezí pastvin a lesa se mi nikdy nezprotiví.

Pozdravila jsem se s dělníky na pile. Dva  nebo tři byli noví. Ti staří mě pochválili, jak jsem od loňska vyrostla (nepokrytě se mi dívali na prsa) a zkrásněla. Ti noví jen smekli čepici, a řekli "Vítáme vás, slečno." Barry odevzdal mistrovi objednávku, co mají naložit, a podepsal mu dodací list. Potom si ze zdejší stáje vypůjčil dva koně, vhodné spíše na tahání klád, než na vožení městských slečen, a po strmé pěšině jsme vyjeli výš do hor. Zastavili jsme na místě, kde byl les přerušen prosluněnou, jen nedávno vytěženou pasekou. Výše na svahu jsme viděli brigádu mladých žen, jak obsluhují moderní techniku na osazování vytěžené mýtinu mladými stromky. Barry zašeptal kobylkám do ucha, že se mohou pást, a mně přikázal, abych se svlékla.

Zeptala jsem se ho, jestli mu nevadí, že nás ty holky nahoře na svahu uvidí. Barry lhostejně pravil, tak ať se kouknou, aspoň uvidí, o co přicházejí, když se ke mně chovají jak netykavky.

Nahou mě přivázal opaskem čelem k mladé borovici.

Nahlas mě chválil, jaké mám krásné tělo a rozkošnou prcku, a něžně mě po ní hladil. Dělal to velmi opatrně a gentlemansky. Neprotestovala jsem ani když mi všemi prsty zajel hluboko mezi půlky.

Až když se nabažil mých oblin, začal s vyplácením. I to dělal velmi decentně. Vydržela jsem to déle, než jeho dlaně. Když se už už zdálo, že je konec, zašeptala jsem, "Najdi ještě nějakej pěknej proutek."

Když se vrátil z křoví, švihl mě příčně stejným směrem, jako včera bičem. Sykla jsem bolestí a prohnula se v pase. Barry mi slíbil, že okamžitě přestane, jakmile naznačím, že mám dost. Vydržela jsem asi dvacet. Potom mě ještě dlouho hladil, a komentoval, že prdelka je pěkně růžová, ale stejně hladká, jako předtím. A příjemně teploučká. Než mi odvázal ruce, ještě jednou mě po ní silně plácl.

Na zadku mi bylo skvěle, ale ruce jsem od dlouhého vzpažení měla celé zdřevěnělé. Zatímco jsem s nimi cvičila, Barry pozoroval má poskakující ňadra, a nejednou sklouzl pohledem k mému rezavému klínu. "Nešlo by to příště bez toho uvazovaní?" zeptala jsem. Barry byl celý šťastný, že bude nějaké ´příště´.

"Slíbil jsem ti, že sex ne," řekl Barry rozpačitě, "a svůj slib dodržím. Ale...", zrudl v tváři, a nevěděl, jak dál. "Postavil se ti," pomohla jsem mu. Zčervenal ještě víc, a ohryzek mu začal nervózně poskakovat. Jen neznatelně kývl hlavou. "Chtěl bych tě poprosit..." Jazyk ho přestal poslouchat. Bála jsem se, že mu zapadl do krku, a že se Barry udusí. "Abych ti ho vyhonila...?" Opět pokýval hlavou. Zdálo se, že znovu přichází k sobě. "Tak to ne, milej zlatej," odmítla jsem ho. "To určitě ne!"

Zesmutněl. Přišlo mi ho líto. "Ale," dodala jsem, "třeba by se ti líbilo, kdybych se dívala, jak si to děláš sám." Pookřál. Toto by ale pro ty lesní dělnice už bylo přespříliš, tak jsme zašli hlouběji do lesa.

Opatrně jsme sjeli dolů k pile, vyměnili koně za naložený náklaďák a vydali se na zpáteční cestu.

V autě se Barrymu poněkud rozvázal jazyk. Je překvapený (a nadšený), jak bez zábran a bez rozpaků přistupuji k otázkám sexu, jak vím, co chci, a jak nejsem úplně hluchá ani k potřebám kluků. On, i jeho vrstevníci, nejen že si nedokáží povídat o sexu s děvčaty, ale dokonce ani mezi sebou. Nikdy ani s kamarády nepoužil slova, jako "postavit", nebo "vyhonit". Vysvětlila jsem mu, že je už jiná doba, a otázky nahoty a sexu už nejsou tabu, a že tento přístup jistě dřív nebo později dorazí i sem. Ano, svlékám se před kluky, ale není to z vyzývavosti, ale proto, že, jak Barry správně podotkl, i kluci mají své potřeby, a nemohou-li dostat všechno, jako že do určitého věku a do určitého společenského postavení nemohou, jsou vděčni, když dostanou aspoň něco. Striktní odmítání i drobných radostí přivede - některé - kluky k agresivitě, a kdo na to pak doplatí? Děvčata!

V příštích dnech jsem mu trochu pomáhala v zemědělství. Sváželi jsme nejen seno, ale i obilí, a vyorávali rané brambory. Po práci jsme se občas scházeli ve stodole, ale většinou jsme si tam jen povídali. Měla jsem pocit, že při mně trošičku mentálně dospěl. Jen jednou chtěl vidět, jak vypadá holka bez šatů.

Jednou mě ve stodole místo Barryho čekaly čtyři holky. Tři asi tak v mém věku, jedna o půl generace starší. Ta nejstarší, a zřejmě jejich mluvčí, mě bez varování napadla. Zareagovala jsem opožděně, a než jsem ji chytila za nohu a za loket, a složila ji na humno pokryté vysokou vrstvou sena, podařilo se jí mě dost bolestivě uhodit do žaludku. Na útok snědé holky, která se pokusila mě kopnout okovanou botou, už jsem byla připravena, a tak se milá dívčina ocitla v seně vedle své šéfky. Ostatní dámy po tomto vývoji situace raději pár kroků couvly, a místo násilí přistoupily raději k dialogu. V tomto případě k pentalogu.

Ta nejstarší, když vstala ze sena a oprášila si kalhoty, se ujala slova. Začala odhodlaně. Prý že mám dát své špinavé pracky pryč od mladého pána. Mladý pán je jejich, a až se jednou rozhodne  oženit, bude to s jednou ze zdejších, a ne s nějakou vyčůranou přivandrovalkyní bůhví odkud. A jestli ne - tady trošku zkrotla, když si vzpoměla, jak jsem s nimi zatočila - a jestli ne, že mi rozbijí  můj ohyzdný čumák, abych si nechala zajít choutky.

Zasmála jsem se. Trochu se mi ulevilo. Lekla jsem se, že jde o něco vážného, a la Divoký Západ. Ujistila jsem je, že můžou být klidné, že Barríčka, který je můj bratranec, rozumíte -  bra-tra-nec, mám ráda jen jako syna svého strýce, a jinak na něm nemám pražádný zájem, a ať si ho klidně strčí za sombrera.

Ale, že co jsem s ním dělala nahoře v horách, to prý nesvědčí o tom, že bych si od něj držela dištanc. Ach, prokleté tamtamy! Přesněji řečeno mobily. "A co jsem s ním takového dělala?", zeptala jsem se. Zrozpačitěly. Podrobnosti zřejmě nevěděly. "Tak já vám to řeknu. Dostala jsem od Barryho na zadek, protože jsem na něj byla protivná. To je snad něco, kvůli čemu byste měly panikařit?" Trochu zkrotly. Jedna z těch mladších se už docela potichu zeptala, "Jak protivná?" "Nechtěla jsem mu dát, protože je můj bra-tra-nec. Chápete?"

Teď zkrotly docela. Zezelenaly strachem, neboť důvod, který jsem uvedla, se mohl týkat kterékoliv z nich. Jen ta, co mě chtěla kopnout botou, se naopak trochu rozveselila. Nepochybně se jí v hlavě začaly kout pikle.

Se zcela pacifikovanými slečnami jsme se pak mírumilovně rozešly.

Od příštího dne Barry pro mě překvapivě neměl žádnou práci. Holky zřejmě intervenovaly i u něj. Mrzelo mě to jen docela málo. O aktivity jsem v tomto nádherném prostředí neměla nižádnou nouzi.

Dala jsem se do party se skupinou kovbojů. Mou hlavní úlohou bylo zabránit kravám, aby spadly do některé z hlubokých strží, na jejichž dnech zurčely pstruhové potoky s křišťálově čistou ledovou vodou. Trochu jsem se naučila i pracovat s lasem. Kluci mě na základě toho překřtili na Královnu hovězího, ale mám podezření, že to mysleli spíš ironicky.

Kluci kovbojové ve mně viděli blízkou příbuznou obou spolumajitelů farmy, a tak si ke mně nic nedovolovali. Trochu mě to mrzelo, protože něco málo bych jim nejspíš dovolila.

Jednou k večeru, když jsme zahnali krávy do ohrady na dojení, jsem odpočívala v malém open-air baru na okraji centrální osady. Najednou na mě někdo mával z elektrického náklaďáčku, naloženého konvemi s mlékem. Byla to ta holka s okovanou botou. Když složila konve do chladírny, zaparkovala auto, přisedla si ke mně a líbla mě na tvář. Po předchozí zkušenosti mě  její přátelské chování překvapilo.

Jmenuje se Inez (potvrdil se můj první dojem, když jsem ji ošacovala na hispánský původ) a pracuje v mlékárně. Mezi její povinnosti patří zásobování zdejšího baru a několika dalších stravovacích podniků v areálu farmy mlékem a mléčnými výrobky.

"Mělas pravdu," řekla, když se napila z mého mléka. "Když je na Barryho někdo protivný," na toto slovo položila zvláštní důraz, a na malý okamžik se odmlčela, "když je na něj někdo protivný, tak se s ním nemazlí. Podívej!" Postavila se, otočila se ke mně zády, a vyhrnula si džínovou sukni. Na stehně měla tři tenké červené  pruhy, které pokračovaly i pod kalhotky.

Nadechla jsem se, že ji polituji, ale Inez mě předešla. Asi umí číst myšlenky. "Nemusíš mě litovat. Já jsem ho vyprovokovala." Šibalsky se usmála. "Jsem ráda, že je Barry chlap, a ne maminčina prdelka."

"Podruhé už jsem nebyla tak moc protivná," opět u toho slova učinila významnou pauzu, "ale na zadek jsem dostala stejně. Byla to nádhera. Netajila jsem se tím, že se mi to líbilo, a Barrymu jsem to řekla. Ten mi slíbil, že mi dá na zadek, kdykoliv budu chtít. Děkuju ti, žes mě upozornila na tu možnost."

Teď jsem líbla já ji. "Mně se to taky líbí. Musím se ti přiznat, že jsem ti trochu zalhala. Nedostala jsem, že jsem byla ´protivná´ - to jsem si vyřídila jinak - ale proto, že jsem si to vykoledovala. Ale naplácal mi jen jednou. Potom přestal mít o mě zájem. To bylo asi tím, že ses na scéně objevila ty a tvoje kamošky." Odmlčela jsem se. "Ale já ti to přeju," dodala jsem, a přivinula Inez k sobě.

S Inez jsme se potom sešly ještě několikrát. Ona mi vyprávěla o svých názorech na zemědělství, pro něž má bakalářský titul, jakož i na život vůbec. Její názory i vystupování se mi líbily, a nemusela jsem se tudíž příliš nutit k tomu, abychom se zpřátelily. Já jsem jí pak vyprávěla o tom, jak řeším svůj sexuální život, aniž bych komukoliv dovolila ´všechno´. Pro Inez byly zážitky s tvrdší stimulací zadku nové. Nepřestávala mi děkovat, že jsem ji do těchto praktik zasvětila. Netajila se tím, že se jí Barry líbí, a poněkud domýšlivě se pochlubila tím, že náklonnost je oboustranná. Udělala na mě dobrý dojem.

Když jsme se na konci prázdnin loučili, zeptala jsem se Barryho, jestli mě nechce na rozloučenou ještě jednou vidět nahatou. "Ani ne," řekl. "Už na to někoho mám." "Inez?" zeptala jsem se. "Ona ti to vykecala? To je ale mrcha! Dostane na prdel!" Když jsme se v jednom z řídkých případů sešli u večeře v strýcově domě, pochválila jsem Inez před Barrym, a poradila mu, ať se jí drží. Nadouval se pýchou.

Cestou autobusem firmy Greyhound zpátky do Houstonu jsem v duchu prováděla inventuru letošních prázdnin. Po emoční stránce to nebylo nic moc. Dvakrát-třikrát necking s nezkušeným milovníkem, jeden výprask (pěkný sice), a dost. Na druhou stranu ale jsem strávila skoro tři měsíce v úžasném prostředí, mezi úžasnými lidmi, mnohé jsem se naučila,  a snad jsem byla i trochu užitečná. A v neposlední řadě jsem  přispěla k tomu, že budu - možná - mít skvělou charizmatickou švagrovou, která je zárukou, že farma, která jednou bude napůl moje, bude dále rozkvétat.

Už když jsem vystupovala z greyhoundu, dospěla jsem k významnému rozhodnutí. Na univerzitě nebudu studovat středostaroanglickou literaturu se zvláštním přihlédnutím k Chaucerovi, jak jsem měla ještě před pár hodinami v úmyslu, ale zakousnu se do zemědělství.

Předák Larry obhlíží centrální osadu:

Ester aneb Tíživé panenství 33

Ester aneb  Tíživé panenství

Bydlím na koleji se spolustudentkou Kateřinou. Známe se už druhý rok a dobře si rozumíme. Víme o sobě prakticky všechno. Co dělají naši rodiče, jaké máme sourozence, jaké čteme knížky, na jaké chodíme filmy, které pophvězdy zbožňujeme, o čem sníme. Taky o láskách, bohužel zatím nenaplněných. Ač je nám už dvacet, obě jsme panny.

Jednou v sobotu pozdě v noci, vlastně už v neděli brzy ráno, přišla Kateřina zvenku celá rozjařená. Lomcovala se mnou, dokud se jí nepodařilo mě vzbudit. Byla jsem rozespalá, ale viděla jsem, že se mi chce s něčím svěřit. Za těchto okolností jsem ji nemohla odmítnout.

Před pár týdny si jí na beániích jedné fakulty všiml jeden starší student, Ota. Zaujal ji, a ona jeho. Dnes měli čtvrté rande, a on ji poprvé pozval k sobě domů. Bydlí s rodiči, a jelikož je dospělý, rodiče ho nekontrolují, ani nijak neomezují. Přišla do jeho pokojíku se samostatným vchodem, a viděla na jedné stěně plakáty Mikymause, Donalda a sedmi trpaslíků, na druhé stěně Superman, Batman a Šmoulové, na gauči obrovský plyšový medvěd, pod oknem stejně obrovská koupelnová kačena z plastiku a na stole pod deskou z plexiskla polepenou nálepkami z banánů  sbírka obalů ze žvejkaček. Kateřina se nahlas rozesmála a řekla Otovi, že je infantilní. Ota se samozřejmě urazil. Potom se pohádali, a když Kačka trvala na svém, Ota ji chytil za ruku, strhl na klín, přehnul přes koleno, nohy jí zacvakl mezi stehna, vyhrnul sukni a stáhl miniaturní kalhotky, co stejně nic nezakrývaly, a před ničím neuchránily. Levou rukou jí tlačil hrudník ke svému levému stehnu, pravou ji plácal po odhalených hýždích. "Já ti ukážu, kdo je tady infantilní," opakoval jako kolovrátek, dokud mu nezačala brnět ruka. Potom se natáhl na stůl pro celuloidové pravítko, a pokračoval ve výprasku, co mu síly stačily.

Kateřina se brzy přestala bránit, a vychutnávala si úplně nový pocit. Už v době, kdy Ota přestával s rukou a začínal s pravítkem, mu po nohavici tekla Kateřinina šťáva.

Když bylo po všem, Kačka místo toho, aby si natáhla kalhotky a šla domů, rozhodnutá, že už Otu nechce nikdy vidět, si je svlékla úplně, hodila na zem, a na ně i všechno ostatní své šatstvo. Když byla nahá, dala si ruce v bok a  řekla, "Tak ukaž, jestli nejsi infantilní!"  Ota se nedal dlouho pobízet, a za chvíli ji poměrně bezbolestně defloroval. Zřejmě to také dělal poprvé. Potom se dlouho líbali a mazlili, a nakonec se dohodli na dalších rande.

"To ti byla krása," rozplývala se Kateřina. Myslela jsem, že mluví o té souloži. Přála jsem jí ji, ale i tiše záviděla. U mě se k něčemu takovému ani neschyluje. "To ti byla krása!" opakovala. Ukázalo se, že mluví o tom výprasku. "To bych chtěla ještě zažít. Ale Ota řekl, že mě miluje, a že už mě nikdy nebude bít." Odmlčela se, a když jsem nereagovala, dodala, "Tak mi nezbývá, než abych požádala tebe, abys mi nařezala na holou."

Vyprávěla to tak sugestivně, že jsem jí začala závidět i ten výprask. I mně něco teklo po noze.

Dlouho jsem přemýšlela, jak jí odpovědět, abych ji neurazila. "Ano, i mě to láká. Taky bych to chtěla zažít. Ale jsem hetero, a ráda bych, aby to tak zůstalo. A bojím se, že kdybych ti vyhověla, mohl by se mezi námi vyvinout lesbický vztah. Takže se nezlob, ale ne!"  Kateřina byla zklamaná, ale mé argumenty uznala jako racionální.

Kačka potom pokračovala v randění s Otou, a pravidelně mě informovala, jak to pokračuje. Když šla k němu do bytu příští sobotu, všimla si, že kontejner na odpadky před jejich domem má poněkud nedovřené víko, a když přišla blíž, viděla, že je v něm nacpaný  plyšový medvěd. V duchu se zasmála. Ha, vyhrála jsem! A opravdu, Otův pokojík se změnil k nepoznání. Zmizel nejen medvěd, ale i kačena a všechny plakáty a nálepky. Aniž to komentovala, spěšně se svlékla a nabídla Otovi své vysportované tělo. Milovali se až do rána.

Další středu byli na večeři v restauraci. Po návratu na kolej se přiznala, že v sobotu mezi souložením vyprávěla Otovi o mně, a prozradila mu i to, že jsem zatoužila dostat výprask. Ota nelenil, a ve středu jí mohl oznámit, že by pro mě měl jednoho takto zaměřeného kamaráda. Na Kateřinu jsem se nahlas zlobila, že je užvaněná a indiskrétní. Ale pak jsem si uvědomila, že mi vlastně posloužila, a v duchu jsem ji rehabilitovala.

Další sobotu jsme se sešli v kavárně ve čtyřech. Kateřina, Ota, Otův kamarád a já. Po vzájemném představení se Kateřina s Otou rychle odporoučeli, aby si udělali další sexuální soirée.

S Otovým kamarádem jsme osaměli. Jmenoval se Jindřich, a byl to vysoký, chytrý a distinguovaný kluk. Po počátečních rozpacích jsme našli společnou notu, a povídali jsme si dlouho do noci. Nakonec jsme se dohodli na dalším rande.

Při další schůzce jsme s Jindrou celé hodiny debatovali o všem možném, než Jindra přikročil k meritu věci. "Říkal mi Ota, že bys chtěla dostat výprask." Začervenala jsem se. Bylo to venku. "Nevím, jestli bych chtěla, ale každopádně, když mi Kačka vyprávěla o výprasku, který dostala od Oty, mě to zaujalo a vzrušilo. Ale nevím jistě, jestli to opravdu chci." Asi jsem řekla, co jsem neměla. Jindra o Kateřinině výprasku neměl ani tušení, a byl překvapen, že by jeho jemný a dobře vychovaný kamarád byl něčeho takového schopen. "Nemusíš se za své sny stydět," pravil, když se dost vynadivil. "Aspoň ne přede mnou. Mám pro to pochopení. Moje sny jsou podobné." Potom mi navrhl, že bychom to mohli - docela nezávazně - zkusit. Když se mi to nebude líbit, můžu od toho kdykoliv odskočit. On mě nebude k ničemu nutit.

Přišla jsem k němu v sobotu odpoledne. Měl rovněž samostatný pokoj v rodičovské vile v tiché čtvrti. Jeho pokoj rozhodně nebyl infantilní. Dvě boční stěny byly až po strop obsazeny knihami, pod oknem postel, a uprostřed místnosti, mezi postelí a vchodovými dveřmi velký psací stůl. Nabídl mi kalíšek nějakého likéru - prý na překonání rozpaků. Dali jsme se do plánování toho výprasku. Zopakoval, že já mohu kdykoliv odskočit, ale on že rozhodně odskočit nemíní. Přijme ode mě výprask bez jakýchkoliv podmínek.

"Budeš to asi chtít na holou, že?" Ani likér nepomohl. Slova mi nešla přes jazyk. Jen jsem přikývla, jistě celá rudá. "Odhalíš si jen zadeček, anebo donaha?" Teď jsem musela přemýšlet. Na jedné straně jsem se styděla. Velmi styděla. Jediný muž, který mě viděl nahou, byl táta. I to bylo naposledy dávno předtím, než mi začaly růst pubické chloupky. Dokonce i na gynekologickou péči jsem si vybrala ženu. Na druhé straně jsem, jako normální žena, chtěla předvést své přednosti. A kromě toho, už jsem měla svoje roky, a bylo načase, abych přestala bránit své tělo před mužskými zraky. Když to budu moc odkládat, může se stát, že najednou bude pozdě. "Donaha," špitla jsem. "Hodná holčička. Tak je to nejlepší." Má doma novou rákosku, ale jestli to bude u mě poprvé, možná by mi víc vyhovovalo rukou. Přisvědčila jsem. "Ještě zbývá jedno. Kdo půjde první?" Navrhla jsem, že třeba on.

Svlékl se donaha a ze zásuvky v psacím stole vyndal rákosku. Ještě se nic nedělo, a penis už mu stál. Pocítila jsem příjemné svrbění v rozkroku. Možná dnes konečně přijdu o panenství. Mrskala jsem ho po zadku. Zpočátku mě dirigoval co do síly vyplácení, a když byl spokojen, dlouho držel při frekvenci dvakrát za sekundu. Když naznačil, že stačí, měl zadek pěkně červený, ale žádná jelita. Žádné modřiny.

Teď jsem byla na řadě já. Svlékla jsem se do prádla. Když jsem si po dost dlouhém otálení shodila zbytek, všimla jsem si, že Jindra si mezitím oblékl slipy. To nebylo dobré znamení.

Zakrývajíc si jednou rukou rozkrok, přehnula jsem se mu přes koleno. Plácal mě rukou po obou půlkách stejnou frekvencí, jako já jeho, a stejně dlouho. To jest dlouho. Bylo to takové, jak jsem si vysnila. Jestliže mi někdy nabídne repete, bez váhaní přijmu. Jen to mě mrzelo, že ten výprask byl takový neosobní. Dával si pozor, aby se mě nedotýkal jinde, než na hýždích. Hypnotizovala jsem ho, aby mi stiskl ňadro visící vedle jeho ruky, aby zamířil do žlábku pod kostrčí, aby prohmátl horní dírku, aby zatahal za chloupky u dolní dírky, aby zkusil najít poštěváček, aby vypátral, kde mám stydkou kost. Ale on nic. Ještě že na závěr navrhl další schůzku, opět v jeho bytě.

Za čtyři dny to probíhalo skoro přesně stejně. Až po třetím výprasku se mě zeptal, jestli mám kluka. "Nemám," řekla jsem. A spěchala jsem dodat, "ani jsem nikdy neměla." Ještě jsme si skoro hodinu povídali, než se odvážil zeptat, jestli bych za těchto okolností souhlasila s tím, abychom se začali stýkat i sexuálně. Na takovou nabídku jsem dlouho čekala. Ano, s radostí bych souhlasila. Ale teď jsem začala dělat trochu drahoty. Dlouho jsem mlčela, a pak jsem řekla, že si to musím rozmyslet.

Na čtvrté schůzce, hned příští den, se ještě před výpraskem zeptal, jestli jsem si to už rozmyslela. Kroutila jsem se jako had, ale pak jsem připustila, že třeba, možná, snad, případně bych to někdy zkusila.

Potom jsem se svlékla a přehnula se mu přes koleno. Očekávala jsem výprask, ale on místo toho dělal to, k čemu jsem ho před pár dny hypnotizovala. Projížděl mi žlábek, strčil prst do zadku, jednou rukou odtáhl jednu hýžď, a takto rozšířený otvor masíroval krouživými pohyby. Když mi odtud začalo téct, nečekaně mě dost silně plácl, uchopil mě do náruče a přenesl na postel. Konečně jsem přišla o panenství.

Andula aneb Coming out 36

Po těžkém měsíci koncem roku, kdy jsem pracoval až 18 hodin denně, a ani noci jsem neměl klidné, když mě i ve snu pronásledovaly pracovní problémy, jsem se rozhodl, že v lednu si dopřeju menší relax. Přestal jsem dělat přesčasy, po práci chodil střídavě plavat a do sauny, dopřával jsem si bohatou večeři se dvěma deci vína a časně se ukládal k spánku tak, abych spal aspoň deset hodin.

V druhém týdnu jsem si naplánoval masáž. Prostudoval jsem inzertní noviny a vytipoval jsem si jednu masérku, jejíž inzerát zněl zajímavě. Po telefonickém dojednání jsem ji jel navštívit. Bydlela v jednom z těch moderních domů, kde majitel bytu musí případného návštěvníka osobně vyzdvihnout u brány z neprůstřelného skla. Byla to vysoká plnoštíhlá čtyřicátnice s velkými prsy a vyklenutým zadečkem.

Měla na sobě něco, co by mohly být stejně dobře plesové šaty, jako noční košile. Jeli jsme spolu do dvanáctého poschodí dost pomalým výtahem. Klenutý zadeček mě tak fascinoval, že jsem se neudržel a pohladil jí ho. Pod textilem jsem nenahmatal žádnou gumičku. "Co si to dovolujete," osopila se na mě. "Co to máte za způsoby?"

Její byt byl dvoupokojový. Ve větším pokoji bydlela, v menším měla "salon". Pokoj byl zmenšen ještě o dodatečně dostavěnou převlékárnu. "Byl jste už někdy na masáži?" zeptala se. Byl jsem, ale chtěl jsem vědět, kam míří. Tak jsem zalhal. "Ne, nebyl." "Masáže se dělají na úplně nahém těle," řekla a poslala mě do převlékárny.

Už jsem dávno nebyl nahý u nějaké ženy, tak jsem se dost rychle vzrušil. Po východu ze šatny jsem si oběma rukama zakrýval erektovaný penis. Masérka se vrátila k incidentu ve výtahu. "Choval jste se nevkusně. Velmi nevkusně. Takhle si slušné zákazníky nepředstavuju. Musím vás potrestat. Souhlasíte? Jestli ne, zaplatíte dvě třetiny dohodnuté sazby a můžete vypadnout a víckrát se tady neukázat." Moc se mi to nelíbilo, ale už jsem této akci věnoval dost času, a kdybych se vrátil, měl bych zkažený den i náladu. "Souhlasím."

Z poličky pod masážním stolem, zakryté záclonkou, vytáhla rákosku. Naskočila mi husí kůže. Ale už nebylo lze couvnout.

Přikázala mi, abych se přehnul přes masážní stůl. Vymrskala mě po vyšpuleném zadku. Bočním viděním jsem si všiml, že levou rukou trochu masturbuje.

Když se nabažila výprasku i masturbace, byla spokojená. Teď je všechno zase v pořádku. Svou vinu jsem odčinil, a ona se ke mě může  zase chovat jako k váženému zákazníkovi. Pochválila mě, že jsem to snášel kulturně.  I já jsem byl spokojený. Ze začátku to dost bolelo, ale ke konci to začalo být příjemné. Asi ještě někdy někoho k něčemu takovému vyprovokuji.

Teď jsem absolvoval masáž. Nejprv na zadní části. Začala u uší a postupovala dolů až k pásu. U vymrskaného zadku se zastavila a namazala mi ho nějakým krémem. Zacítil jsem ve vzduchu eukalyptový olej. Potom přešla ke stehnům a lýtkům. Zvláštní péči věnovala chodidlům a prstům na nohou. Potom jsem se otočil. Erektovaný penis jsem už nezakrýval.  Bylo mi už nějak všechno jedno. Mám podezření, že olejíček, kterým mě namazala, obsahoval kromě eukalyptu i konopí. Nebo něco na ten způsob. Zase začala u uší. Dotkla se špičkou prstu špičky penisu. "I tady?" zeptala. Trošku jsem zaváhal, a pak pravil, že později. Zase skončila u prstů na nohou.

Poutírala mě papírovou vatou, a byl konec. Když jsem slezl ze stolu, pohladil jsem ji po tom klenutém zadečku v rudé noční košili až na zem, pod níž nebyla žádná gumička.

Začala mi tykat. "Proč jsi neřekl, že jsi spanker?" "Nejsem spanker," odpověděl jsem. "Nelži! Při výprasku jsi nenaříkal, ale spokojeně jsi vrněl. A  když výprask skončil, moc se ti nechtělo vstát. A teď jsi mi znova sáhl na prdel v naději, že ještě dostaneš." "Nejsem spanker," opakoval jsem. "Zažil jsem to poprvé v životě, ale máte pravdu, že se mi to líbilo. A zadeček jsem vám pohladil, protože se mi líbí. Pohladit krásný ženský zadeček, to si nikdy nedám ujít." Teď jsem byl už jist, že jsem s olejíčkem dostal do těla nějakou měkkou drogu. Takhle já přece se ženami nikdy nemluvím. A vlastně ani s muži.

Masérka vyvěsila sluchátko telefonu, a stáhla si přes hlavu ten červený háv. Odhalený zadek potvrdil, co háv naznačoval. Byl velký, hladký a alabastrově bílý. Ale už asi dlouho bílý nezůstane, neboť mi masérka strčila do ruky rákosku, s níž jsem se už znal, a k ní jemné kožené důtky s krátkými řemínky. "Když mě pořádně vymrskáš, budeš to mít zadarmo", pravila. "A tykej mi! Jmenuju se Andula." Uvelebila se na stole.  Začal jsem důtkami, na krku a na zádech. Když jsem se dostal k dost mohutnému zadku, přešel jsem na rákosku. Chvíli jsem se se zadkem mazlil. Už neprotestovala, co si to dovoluji. Stehna a chodidla opět důtkami. Mrskání chodidel si zvláště vychutnávala. Zdálo se, že to pro ni bylo nové. Když se otočila na záda, doširoka roztáhla nohy. To byl signál, že se mám zaměřit na černými hustými chlupy porostlý Venušin pahorek. Tam toho vydržela opravdu hodně. Na závěr zvedla nohy do výše a roztáhla je, takže se otevřely už dobře prokrvené pysky.

Tetelila se blahem. Ale nabídnutou slevu jsem odmítl.  Dostalo se mi tří druhů rozkoše. A za to mi nebylo líto si dokonce i připlatit. Dohodli jsme se, že příště přijdu mimo úřední hodiny, a vyzdvihnu si i tu masáž penisu, na kterou kvůli spankingu nedošlo.

Při dlouhé cestě výtahem jsem jí masíroval Venušin pahorek. Než jsme dojeli na přízemí, měla tam dost velkou mokrou skvrnu.

Bětka aneb Jak se hraje na Majdalénku 36

Redigoval jsem novou verzi své povídky o děvečce Majdalénce. Práce, která ani není prací, protože ji dělat nemusím, a protože za ni nic nedostávám, mě tak zaujala, že trvalo dost dlouho, než jsem si všiml, že za za mnou stojí moje žena Bětka a hledí mi přes rameno.

"Co to píšeš?" zeptala se. "Ale nic. To jen tak," pravil jsem a pokusil se přepnout monitor do jiné aplikace. Ale bylo pozdě.

"Nech mě to dočíst," okřikla mě. Když se stalo, pokračovala, "Náhodou je to docela zajímavé. Ten velebníček byl docela vykuk. Pokrytečtí idioti ve Vatikánu mu zakazovali vést normální sexuální život, ale on na ně vyzrál. Filuta. Našel si zábavu, kterou mu žádné přikázání nezakáže. A Majdalénka, taky šikulka. Líbilo se mi, že se jí to líbí." Překvapilo mě, že je jí líto katolických velebníčků, a mě, který stejně, jako oni, žiji v nedobrovolném celibátu, jí líto není. Na chvíli se odmlčela, a pak dodala, "Už jsem dlouho nedostala, tak mě to docela vzrušilo."

"Tys snad někdy dostala?" zeptal jsem se překvapeně.

"Jůj, mockrát."

"Od koho?"

"Od Martina."

"Kdo je to, doprdele, Martin?" Jsme spolu deset let, ale nikdy jsem o žádném Martinovi neslyšel.

"To byl můj první kluk. Nepovídala jsem ti o něm? Tak promiň. Jednou jsme se pohádali, a já  mu řekla, že je blbec. Přehnul si mě přes koleno a naplácal mi na zadek. Zažila jsem to poprvé, a docela se mi to líbilo. Ale bylo toho dost málo. Když mě Martin pustil, uhladila jsem si sukni a pravila, ´Seš idiotskej, vymetenej, zkurvenej, pitomej blbec.´ Otočil se ke mně a pravil, ´Svlíkej se! Donaha!´ Bránila jsem se jen naoko. Přinesl z kuchyně vařečku, přehnul mě přes stůl a seřezal mi zadek, co se do něj vešlo. Když skončil, zeptal se, ´Tak co, jsem blbec?´ Měla jsem toho akorát dost, a tak jsem ho nechtěla dál provokovat. ´Nejseš, ale možná zítra zase budeš.´ Šťastně se zasmál, svalil mě na gauč a milovali jsme se, až se hory zelenaly. Potom jsem od něj dostala ještě mnohokrát. Martin všechno pochopil, a já ani nemusela předstírat špatné chování. Stačilo poznamenat ´V tomto počasí by se docela hodil výprask´, nebo ´Kam jsi minule schoval tu rákosku?´"

"Když jsem se dala dokopy s tebou, trochu mě mrzelo, že jsi takovej ňouma," zachmuřil jsem se, "a nepřehneš mě přes koleno, ani když tě ošklivě provokuji."

Když si všimla mých chmárů, pohladila mě po ruce. "Ale ty máš jiné přednosti," pokusila se mě uchlácholit. Tím ale spíš přilila oleje do ohně. Narážela na to, že hezky vydělávám.

"Ale moc mluvíme," změnila téma, "a skutek utek. Co kdybychom si zahráli na Majdalénku?"

To mě zaujalo, a mé chmáry se poněkud rozjasnily. Potěšilo mě, že mé fantazie padly na úrodnou půdu.

Byla nahá coby dup a její tělo už se pohupovalo na měkkém divanu. Dělal jsem to jako ta farská kuchařka. Zeširoka jsem se rozmáchl, nechal pásek vytažený z kalhot zasvištět, aby ten Bětčiny, i po desetiletém manželství pěkně tvarované hýždě sotva pohladil. Bětka vydržela tři takové šlehy, a potom udělala odmítavé gesto. "Nejsem z porcelánu," pravila. "Můžeš přitlačit." "Tak jo," opáčil jsem. "Ale už to nebude na Majdalénku." "Nevadí," řekla moje polovička, "hlavně, že něco bude."

Na dalším švihu jsem si dal záležet. Pásek dopadl na obě hýždě, jen to mlasklo. Bětka sykla a pohladila se vzadu oběma rukama. Zřejmě už je to dávno, co si stahovala kalhotky, aby podstupovala životodárnou masáž. Ale vzápětí se uklidnila. Vysázel jsem jí deset a zabarvil tak alabastrovou prcku do růžova.

Bětka si natáhla letní šaty na holé tělo a zeptala se mě, jestli jsem ještě něco napsal. Projevil jsem určitou prozíravost, že jsem ji neupozornil na své, dost početné, povídky v gardu F/M. Co kdyby si chtěla "hrát" podle nich? Místo toho jsem navedl její pozornost na dvojici povídek o zlaté postsovětské mládeži, které jsem uvedl pod společným názvem ´Čajepitije´.

Bětka shltla obě povídky jedním dechem. "Tu Valju jsi psal podle mě?" zeptala se. "Co tě k tomu vede?" "Valja měla strach, že od Sergeje dostane výprask, který jí naznačoval, a potom byla nervózní, když se k tomu neměl. Já taky tak. Nadcházejícího výprasku jsem  se bála, ale současně jsem se chovala tak, aby žádný výprask nebyl poslední. A na všechny minulé výprasky vzpomínám v dobrém, třebaže některé z nich byly všechno, jen ne příjemné. Martin byl gentleman, ale někteří z těch ostatních byli, mírně řečeno, surovci."

"Někteří z ostatních?" zarazil jsem se. "Ono jich snad bylo víc?"

"Já jsem ti to neřekla? To jsem ale mrcha. To byli Martinovi, a částečně i mí kamarádi. Když jsme dělali různé mejdany, žůry, rauty a jiné společenské akce, dost často to končilo nějakými sázkami nebo hrami, které vyvrcholily tím, že holky musely sundat kalhotky. Někdy i kluci. Je zvláštní, že od každého mi to chutnalo trochu jinak. Ale nemusíš se bát, souložila jsem před tebou jen s Martinem."

"Ale stálo by za to takové ´Čajepitije´ zinscenovat," vrátila se k tématu. "Například, když přijdou Strnadovi. Ty večírky s nimi už začínají být nudné. Neustále omílají historky, které jsme slyšeli už tisíckrát." Odmlčela se, a pak pokračovala. "Vlastně i my hovoříme stále o tomtéž. Ale takové Čajepitije by do těch posezení vneslo nový život. Ovšem, chtělo by to, aby neznali slovo ´spanking´."

"Ty by ses nestyděla podstoupit veřejný výprask?" zeptal jsem se.

"Styděla. Ale Tamara si zvykla, Valja si zvykla, i já bych si zvykla. A vůbec, stud je vzrušující. To bych ti mohla vyprávět. Vždyť ty výprasky na mejdanech byly vlastně veřejné. A kromě toho, Strnadovi mají smysl pro srandu. Přinejmenším Jarka.  Do Petra jsem nikdy moc neviděla. Ale Jarka by si s Petrem jistě poradila."

Musel jsem uznat, že Bětčina úvaha nemá chybu. Dýchánky s našimi dlouholetými přáteli opravdu ztrácely šťávu. Zvali jsme je čím dál méně často. Čajepitie by mohlo způsobit oživení. A tak jsem dal Bětce zelenou.

Dala mi pusu a slíbila, že to zařídí.

"Ale teď," pokračovala, "bychom si mohli udělat generálku." Pochopil jsem, kam míří, a rozhodně jsem to odmítl. "Kdepak. Dnes bylo výprasků dost. Nesmíme to přehánět." "Prosím," ponižovala se Běta. "Potom bychom se mohli milovat." Tuto větu jsem od ní neslyšel nejmíň rok. Takové lákavé nabídce bylo obtížné odolat. "Och, ty čort, kak ty býstro menjá peregavaríla," pronesl jsem prastarou průpovídku z rádia Jerevan, a přehnul si Bětku přes koleno.

Opět udělala odmítavé gesto. "Tamara byla při tom nahatá. Jsem já snad horší?" Obratným pohybem shodila šaty a vrátila se do polohy OTK. Výprask páskem už nebyl ani znát.