Vsevolod Ivanov M/M

Vsevolod Ivanov: Fakírova dobrodružství, Odeon Praha, 1979, překlad Naděžda Slabihoudová 



Celý náš rod se vyznačoval úžasným chvastounstvím.

...

... (děda) pozdě v noci líbal okovy a tvrdil, že jenom skrze ně poznal pravého křesťanského boha, který se mu zjevoval v nejtěžších chvílích jeho života, aby ho potěšil, a obzvlášť pěkně ho utěšoval, když ho švihali pruty.

"Trestance, myslím,nešvihali pruty." opatrně utrousil uštěpačný otec Andrej a tak mrštně se oháněl šedivým šátkem, jako by jeho krátké ruce dosahovaly až na zem.
"Jakpak ne!"
"Jenom vojáky švihali pruty, a tento způsob byl pro civilistu vymožeností. Někteří se takovým trestem dokonce pyšnili."
"Však mě taky mrskali, když mě chytili při povstání. Bojoval jsem přece za Polsko jako polský vojín."
"Zajímalo by mě, jak takové mrskání probíhá?"
"Na každou ránu byl zvláštní klacek."
"I na tři tisíce ran?" ptal se uštěpačně popík.
"Osm tisíc ran jsem vydržel!" ječel svým tenounkým hláskem děda Semjon. "Osm tisíc, a na každou ránu byl zvláštní klacek. Patnáct fůr klacků na mě spotřebovali, ale já stál pevně na nohou. Generál pak dostal vztek, dal mě vsadit do okovů a rozkázal: Pošlete ho ke všem ďasům na Sibiř, do Lebjažího na Irtyši, ať si tam žije do sto padesáti let. A taky že budu!"