Varianta, parafráze nebo plagiát?

Susedovie Katka
vytočila Vratka,
počkaj Katko,
vraví Vratko,
ty už nie si moje zlatko,
za takúto taľafatku
dostaneš zopár po zadku.
Bráni sa však Katka,
vieš, čo vraví moja matka?
Aj za drobné taľafatky,
treba stiahnuť dievke gaťky.
Preto Vratko Katku,
pri piatku či sviatku
šibe len po holom zadku.

Majdalénka aneb Promarněné a nepromarněné mládí

"Bratři a sestry v Kristu," hřímal starý páter Pankrác Hlobil  na třetí devítnikovou neděli z kazatelny venkovského svatostánku, "za několik týdnů oslavíme největší křesťanské svátky, vrcholící vzkříšením našeho Spasitele a Pána, Ježíše Krista. Bylo by nanejvýš žádoucí přivítat tento slavnostní okamžik duchovní očistou v podobě svátostí svaté zpovědi a svatého přijímání. Budu zpovídat denně od 6 do 7 ráno a od 6 do 7 večer. Vidím, že řada z vás u svaté zpovědi nebyla ještě vůbec a mnozí další se této svátosti vyhýbají po celou řadu let. Věřím, že tentokrát se ke svaté zpovědi dostaví opravdu všichni. Věřící, kteří se v týdnu očistí svatou zpovědí, mohou přijmout tělo boží během bohoslužby v neděli následující po zpovědi."

Majdalénka, asi dvacetiletá růžolící děvečka statkáře Čtvrtlánníka, si byla jista, že duchovní hovoří o ní a k ní. Byla si jista i v tom, že stejně jako farář, se na ni dívají i všichni spoluvěřící. Kdyby hanbou nesklopila oči, viděla by, že sklopených oči v místním svatostánku jsou desítky, a že tudíž vesničané mají jiné starosti, než  Majdalénku pozorovat.

Nicméně se Majdalénka rozhodla, že svůj lhostejný postoj k náboženství napraví. Vypravila se do svatostánku příštího dne, hned po večerním dojení. Kostel byl liduprázdný a i důstojný pán už byl na odchodu. Už měl dokonce svlečenou sutanu. Když spatřil Majdalénku, jeho pocity byl smíšené. Na jedné straně byl rád, že se  v celé vesnici našla aspoň jedna ovečka, která si jeho včerejší slova vzala k srdci. Na druhé straně však už byl duševně připraven na korbel vína a doutníček v příjemně vytopené světnici. Teď bude muset tyto příjemné činnosti kvůli této mladé hříšnici odložit.

Opětovné oblečení sutany bez pomoci kostelníka byl v jeho věku a při jeho dně dost problém, ale poskytování svátostí bez důstojného oblečení, stejně jako případné odmítnutí pozdní návštěvnice se příčilo farářovu soukromému morálnímu kodexu. Když se konečně upravil, posadil se do zpovědnice a pokynul Majdalénce, že se může začít zpovídat.

Majdalénka poklekla na schůdek u zpovědnice, a mlčela. "Nuže, dcero," laskavě ji pobídl duchovní, "pověz zde, ve svatostánku našeho Pána a před jeho tváří, jaké hříchy tíží tvou duši od poslední svaté zpovědi." Páter taktně nerozmazával skutečnost, že dívka je u zpovědi dnes poprvé. Děvečka dále mlčela, a až po dalším povzbuzení vykoktala, že jednou ji panímáma poslala do spižírny pro zavařeninu, a ona si z ní cestou trochu ulízla.

Kdyby v kostele nebylo přítmí a ve zpovědnici pak docela tma, znásobená navíc zamřížovaným okénkem, Majdalénka by viděla, jak farář obrátil oči k nebesům. Ten ale nechal vyznání bez komentáře a vyzval dívku, aby pokračovala. "Byla jsem u hokynáře nakoupit sůl a cukr, a potom jsem se hned nevrátila domů, ale seděla jsem chvíli v trávě u potoka a naslouchala ptactvu nebeskému."

Velebníček zapochyboval, že pozvání vesničanů k předvelikonoční duchovní očistě byl dobrý nápad. Husička se přijde svěřit s hříchy nevinnějšími, než jsou hříchy samotného duchovního pastýře, zatímco zloději, podvodníci, intrikáni, smilníci a lháři (že by v "jeho" vesnici žili i vrazi, to farář a priori odmítal byť jen připustit) se nepřijdou vyzpovídat jak je rok dlouhý. Coby rok! Jak je život dlouhý. O jejich hříších se musí farář  dovídat jinou cestou, nejčastěji v hospodě, kam si chodí zahrát mariášek s notářem a řídícím, a dopřeje si při tom jedno-dvě pivečka.

Když si dívka ani po několika dalších výzvách nevzpomenula na žádný další hřích, farář si povzdechl a pravil, "Tak dobrá, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů." Majdalénka se ale nehýbala. "Zpověď je u konce, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů, a hříchy ti budou odpuštěny. Očištěna budeš moci v neděli přijmout tělo Páně." "Důstojnosti, já otčenáš neumím," vylezlo z Majdalénky jak z chlupaté deky.

Farář si znovu povzdechl, tentokrát hlasitěji, a s námahou se vysoukal ze zpovědnice. Odešel do sakristie, kde dlouho nemohl najít něco, co už dlouho nehledal.

Vrátil se po hodné chvíli, a v ruce držel cosi, co jen velmi vzdáleně připomínalo důtky. Na krátkém držadle byly místo obvyklých řemínků připevněny růžence. Kněz klečící děvečce vyhrnul sukni, a těmi legračními důtkami ji několikrát přetáhl po početných spodničkách.

Znovu se posadil do zpovědnice a vyndal z kapsáře druhou věc, co tak dlouho hledal v sakristii. Byl to svatý obrázek. Na lícové straně bylo v křiklavých barvách vyvedeno utrpení svatého Šebastiána, probodaného šípy, na rubové straně pak Otčenáš, v latinské i české řeči. Prostrčil obrázek zamřížovaným okénkem. "Modlitbu se naučíš, a v neděli, před svatým přijímáním se u mě zastavíš v sakristii, a já tě vyzkouším." Dívka ale nepřestávala klečet. "Na co ještě čekáš, dcero? Jdi spánembohem a zpytuj své svědomí!" "Prosím pěkně, otče, já neumím číst," špitla dívka po dalším dlouhém mlčení.

Kněz si povzdechl potřetí a pravil, aby Majdalénka přišla v pátek touto dobou k němu na faru.

V pátek, po dvouhodinovém martýriu byla Majdalénka schopna jakž tak odmemorovat nejjednodušší křesťanskou modlitbu. Farář ji pozval na další pátek, že se budou učit číst.

Při první lekci Majdalénka zvládla písmena A a B, a čtení slov tato písmena obsahující. Farář tento úkol, který na sebe dobrovolně vzal, nepovažoval za břemeno. Naopak, přítomností mladé studentky jakoby pookřál. Poněkud ho přestaly bolet klouby, a pozapomněl i na kašel způsobený silnými doutníky. Když se Majdalénka loučila, pravila, že při zpovědi zapomněla na jednu věc, o níž ani netušila, že je to hřích. Kněz zvedl obě ruce před sebe, jako kdyby zaháněl ďábla. "Nic mi neříkej! Tady mi nic neříkej! Fara není posvěcené místo, a já tady nesmím zpovídat, ani dát rozhřešení. Pokud tě tíží nějaký hřích, přijď v neděli před mší ke svaté zpovědi!"

Při další zpovědi se děvečka vyznala, že obcovala se svým pantátou. Starý kněz se nedokázal přimět k spravedlivému rozhořčení. Holka je mladá, krev a mlíko, a obcování, pokud přímo nezlepšuje zdraví, přinejmenším zabraňuje jeho zhoršování. A pokud zná manželku sedláka Čtvrtlánníka, ten si doma moc neužije. Jen aby neutrpěla vážnost jeho úřadu, nasadil přísný tón a pravil, "To je těžký hřích, dcero, tady otčenáše nejsou nic platné. Až přijdeš na další lekci čtení, dostaneš výprask na holý zadek." Opomněl však děvečku vystříhat, aby víckrát takto nehřešila.

Po další lekci, když se společně naučili číst písmena C, D a E, farář zazvonil na kuchařku. Vešla dívka stejně růžolící, jako Majdalénka. "Apolénko, buď tak dobrá, dones nám rákosku! Však ty víš, kde ji máme." Kuchařka udělala pukrle, usmála se, a pravila, že to velmi dobře ví. Přitom se maně pohladila po zadečku.

Když se Apolénka vrátila s rákoskou, farář přikázal Majdalénce, aby si svlékla všechno šatstvo, a položila se na břicho na lavici vedle pece. Potom pravil, že jeho svaly a kosti jsou oslabeny nejen věkem, ale i početnými chorobami, a že by nebyl schopen hříšnici udělit výprask dostatečné síly. Požádal proto kuchařku, aby dala Majdalénce pětadvacet rákoskou. On že na to dohlédne. "Však víš, jak jsem tě to učil," pravil s potutelným úsměvem. Apolénka opět vykouzlila pukrle i s úsměvem stejně potutelným, a řekla, že ví.

Farář se usadil do křesla a pomocí početných sirek si namáhavě zapálil doutník, který ne a ne chytnout. Apolénka uchopila rákosku, rozmáchla se, rákoska zasvištěla, a těsně před dopadem na hýždě zabrzdila, aby se jich sotva dotkla. Kuchařka si dávala načas a pokračovala ve výprasku tak, aby představení vydrželo, než  doutník dohoří.

Kněz se zatím kochal pohledem na mladé kypré tělo, zbavené veškerého textilu, zmítající se při markýrovaném výprasku. Jeho dojmy poněkud kalily teologické úvahy, zda to, co tady s těmi dvěma mladými děvami provádí, je hřích, a jestliže ano, podle jakého paragrafu, respektive přikázání. Když bylo po výprasku i po doutníku, začalo mu být poněkud líto, že už je konec. Hlavou mu probleskla i rouhavá myšlenka na promarněné mládí.

V neděli před mší děvečka prozradila, že s pantátou obcuje vždycky, když je panímáma na mši. Tentokrát se důstojný pán opravdu rozčílil. No, toto! Využívat nábožné zanícení jiné osoby k chlípnostem těla, to je už skutečně moc. Ale potom si uvědomil, že kdy vlastně se má sedlák Čtvrtlánník věnovat chlípnostem těla, když je ta jeho Xantipa jinak stále doma? V duchu se okřikl za tuto kacířskou myšlenku, a hned si udělil pokání: celý týden se bude oblékat do sutany bez kostelníka. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Páteční představení, které tak pohladilo jeho duši, bude mít pokračování.  Nahlas řekl, "To je neslýchaně hanebný hřích, dcero! Budeš dostávat kruté výprasky každý pátek, dokud se nenaučíš číst."

Když Majdalénka zvládla i písmeno Z a dokázala dost plynně přečíst celý slabikář pro první třídu c. a k. lidových škol, přišlo jí líto, že už nebude moci k tomu hodnému starému pánovi docházet. Stejně líto to bylo i knězi. Ten to ale na rozdíl od Majdalénky snášel se stoickou důstojností, k níž byl trénován. Neboť, jak pravil kterýsi filosof, není třeba se trápit nad tím, co není, ale těšit se z toho, co je.

Začátkem žní se Majdalénka přiznala pantátovi, že se vyzpovídala z toho, že spolu souloží. "Káčo pitomá, užvaněná," řekl malostatkář ustaraně, "víš, co by bylo, kdyby to ten starý paprika vyzradil panímámě? To bych se mohl jít rovnou utopit do strouhy." Sedlák byl známý neznaboh, a nevěděl, že existuje něco jako zpovědní tajemství. Odepjal si opasek, a začal Majdalénku mrskat po zadku. "Ale," namítla děvečka, "důstojný pán mě vyplácel na holou."

Vlasta aneb Ráno začalo sněžit

  Ráno začalo sněžit 

  "Chumelí," řekla moje žena. "Zase bude kalamita."

  Podíval jsem se z okna. Opravdu to vypadalo dosti hrozivě. K zemi se líně snášely miliony jak dětská dlaň velkých vloček.

  "Kdepak," pravil jsem, "do večera bude po sněhu."

  "To se mýlíš," řekla Vlasta.

  "Bohužel ti musím oponovat," nedal jsem se.

  "Vsaď se," pravila.

  "Tak jo," řekl jsem, "jestli tady v šest večer bude jen jedna jediná sněhová vločka, tak...", byl jsem si svou věcí jist, a tak jsem nabídl dost vysokou prémii, "... tak ti zaplatím víkendový wellness pobyt v Marijánkách."

  "Co si vezmu na sebe?" I ona si nepochybně byla svou věcí jista.

  "A co vsadíš ty?" zeptal jsem se.

  "To se musí?" otázala se.

  "Jo, musí. Na každou sázku musí být protisázka."

  "Ale já nic nemám."

  "V takovém případě se nemůžeš sázet."

  Dlouho přemýšlela. Marijánky si rozhodně nechtěla dát ujít. Potom vyhrkla, "Jestli prohraju, tak mi třeba můžeš naplácat na zadek."

  Nebyla to sice přiměřená protihodnota, nicméně jsme si na to plácli.

  Za dvě hodiny přestalo sněžit, do dvanácti se všechen sníh rozpustil, a o další dvě hodiny později byly chodníky i vozovky zcela suché.

  Večer jsem prohodil, že chci svou výhru.

 Snažila se smlouvat, ale nakonec se s nechutí a s otráveným ksichtem přehnula přes můj klín.

  Asi desetkrát jsem ji pleskl po tlustém bordovém froté županu po kotníky. Vlastička ale zůstala ležet. V náhlém popudu jsem uchopil lem županu, a vyhrnul ho vysoko na záda. Pokračoval jsem ve výprasku na zadek chráněný jen bílými bavlněnými kalhotkami. Trochu jsem přitvrdil a dal jí příslovečných pětadvacet. Ale ona se stále neměla k tomu, aby vstala. Zaháknul jsem ukazováček za gumičku kalhotek a odhalil kousek žlábku mezi hýžděmi. Čekal jsem, co to udělá. Ale Vlasta neprotestovala ani teď. Uchopil jsem gumu kalhotek oběma rukama, a prádlo jsem stáhl až k zemi. Vlasta začala kopat nohama, aby se kalhotek zakleslých kolem kotníků zbavila. Vykoukla na mě bílá a hladká zadnička, ani tlustá, ani hubená, zcela nedotknutá dosavadním výpraskem přes textil. Byl jsem docela zaskočen její krásou. Samozřejmě, že jsem vlastní manželku viděl nesčetněkrát nahou, ale tato poloha, s vyšpulenými a ke stropu trčícími hýžděmi, byla pro mě nová. Ke svému překvapení jsem se tímto pohledem vzrušil. Jak to, že jsem, napůl slepý, měl dosud oči jen pro mléčné žlázy a Venušin pahorek, a nevšímal si té krásy na druhé straně? Jak to, že mi tak dlouho ucházela geometrická dokonalost inspirující stovky, ba i tisíce, renesančních, barokních i pozdějších malířů a sochařů? Uvědomil jsem si, že jsem o hodně, hodně přicházel. Zachtělo se mi tu nádheru hladit a hýčkat, ale sázka mě zavazovala zbarvit tu bělobu do růžova, a zvrásnit tu hladkost otisky své dlaně. Na hýčkání jistě bude příležitost někdy později, možná dost brzy. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem, než jsem začal s masáží.

  Pleskal jsem ji dost tvrdě střídavě po obou půlkách, s pravidelnou frekvencí dvakrát za sekundu. Prdýlka se barvila do růžova, později do nachova, ale Vlasta ani slovem, ani gestem nedala najevo přání, že bych měl přestat. Vyplácel jsem asi čtvrthodinu, až mě začala umdlévat ruka. Přestal jsem, ale Vlasta ležela dál. "Končíme," řekl jsem. "Už nemůžu."

  Postavila se se stejnou nechutí, s jakou si před hodinkou líhala, a upravila si župan. Kalhotky nechala ležet na zemi. "Asi se budu vsázet častěji," řekla má polovička koketně. "Ať vyhraju, nebo prohraju, vždycky na tom vydělám."

  Budu muset ráno skočit do galanterie a koupit si nějaký pořádný pásek.

  Ale ráno zase začalo sněžit.

Vendula aneb Amatérská psycholožka (20)

Amatérská psycholožka

Při vybalování zeleniny, kterou jsem přinesl z trhu, padl můj zrak na inzerát v novinách, v nichž byl zabalen pór.

              

                   Inteligentní obézní žena, 40/170/77, hledá kultivovaného muže  nad 40 l., který by jí naplácal na holou. Prostory a pomůcky mám, bez sexu, žádné finanční nároky. Tel. yx yxy xxx xya.

Inzerát mě zaujal, a protože jsem vyhovoval věkovému vymezení, rozhodl jsem se na něj zareagovat. Napadlo mě sice, že kdovíjak  jsou noviny staré, a že inzerát bude možná dávno passé. Ale co, řekl jsem si. Za zavolání nic nedám. Tedy, skoro nic.

Noviny staré nebyly, inzerát byl aktuální. Na zavolání se ozval příjemný ženský hlas. Když jsem vysvětlil, o co mi jde, pravila mi, že jsem první, kdo se ohlásil, a že mě ráda uvidí. Řekl jsem jí, kdy můžu přijít nebo přijet, a ona mi sdělila, kam.

Už mě očekávala. Rodiče jí dali směšné jméno Václava, ale všichni jí říkají Vendula, a že ji tak mám oslovovat i já. A že si budeme tykat. Pozvala mě ke stolu, na kterém byla nachystaná neotevřená láhev vína, vývrtka a jedna sklenička. Vendula někam odběhla, asi do kuchyně, a po chvíli se vrátila s ještě teplou domácí bábovkou a dvěma půllitrovými hrnky bílé kávy. Stejně jako Vendula jsem si nabídl jeden měsíček bábovky a usrkl si kávy. Trochu jsme si povídali. Je rozvedená, děti nemá, ani nikoho. Když dojedla bábovku, zase někam odskočila, a vrátila se s důtkami z jemné telecí kůže a krátkou ratanovou rákoskou. Obě pomůcky vypadaly dost nově.

"Tak jo," pravila. "Tak se svlíkni."

Polilo mě horko. "Já? Nepsala jsi, že ty chceš dostat?"

"Taky, že chci. Už se na to těším. Ale toto úvodní kolo považuji za potřebné, abych si proklepla charakter potenciálního partnera, jestli je to chlap, a ne úchyl, taky proto, abych ho naučila, co přesně od něj chci." Její argumenty mi připadaly racionální, a byl jsem docela ochoten na tento kompromis přistoupit. Ale strašně nerad se svlékám před oblečenými ženami. Vlastně jsem to ještě nikdy neudělal, nepočítám-li sestřičky v nemocnici. Řekl jsem jí to. "Tak si mysli, že jsi v nemocnici. Stejně to, co budeme dělat, je určitý druh terapie. Mám si obléct bílý plášť?"

Tak jsem se svlékl, a klekl ke gauči. Vendula si svlékla šaty a zůstala v černém krajkovém prádle. Bylo jí opravdu dost, ale rozhodně se nedalo říct, že je obézní. Působila na mě velmi sexy. Ještě před začátkem vyplácení jsem se při pohledu na ty krajky  značně vzrušil. Energicky mě plácla rukou, jednou po každé půlce, a potom mě asi deset minut mrskala těmi důtkami. Třebaže to dělala dost silně, jediný efekt z toho bylo nesnesitelné svědění. Zatoužil jsem po opravdovém výprasku. Když skončila, klekla si ke mně a hladila mi zadek, semtam zajela prstem ke konečníku. Potom se chopila rákosky. "Tradičních pětadvacet." Výprask rákoskou zapudil svědění a vyvolal mohutnou erekci. Pochopil jsem, že Vendulka to má dobře promyšlené.

Po výprasku mi natáhla kondom, dlouho mě hladila po zadku, semtam plácla a potom mi vymasírovala úd až do výstřiku. "Neříkala jsi, že bez sexu?" zeptal jsem se. "Ale já mám sex moc ráda, a rozhodně si ho nenechám ujít. To, že jsem napsala bez sexu, sloužilo k odfiltrování úchylů, kteří by si chtěli zadarmo šoustnout." Napadlo mě, jaká asi habaďůra bude skrytá ve slovech "žádné finanční nároky".

Po chvíli oddychu u studené kávy se svlékla i ona. Než si klekla ke gauči, ukázala se mi ze všech stran. Měla dost krátké, rovné kaštanové vlasy, maličké  bezbarvé náušnice, snad diamantové, hezkou, trochu baculatou nenalíčenou tvářičku, chytré, bezelstné oči, plné rty, nevelký podbradek, krátký krk, hezká kulatá prsa, trpící nepochybně příliš malou podprsenkou, která pod prsníky zanechávala dost hlubokou růžovou rýhu. Bříško poněkud vypuklé, rovněž trpící malým prádlem. Venušin pahorek nevyholený, ale porostlý jen řídkými zrzavými chlupy. Zadnička přesně té velikosti, jaká je vhodná pro spankingovou stimulaci. Dokonale hladká, ale dost hustě posetá  světlými pihami, stejně jako přilehlé oblasti stehen. Široká pánev, dost krátké silné, ale rovné nohy, nehty na prstech pěstěné ale nenalakované.

Abych učinil zadost podstoupené instruktáži, začal jsem důtkami. Přiklekl jsem k ní, pravou rukou jsem ji mrskal těmi spíše hračkovými důtkami, zatímco levou jsem ji hladil po vnitřní straně stehen, pomalu se blíže k rozkroku. Vendulka na to reagovala jemným chvěním, nepochybně pozitivním. Když levačka dospěla až ke klitorisu, přestal jsem s mrskáním, a oběma rukama jsem se věnoval masáži pochvy a hledáním bodu G. Když se podle partnerčiny reakce zdálo, že jsem ho našel, jal jsem se ho masírovat oběma palci. Těsně před jejím vyvrcholením jsem ji silně švihl rákoskou. Vendula vykřikla překvapením, ale rychle se uklidnila a vystrčila zadeček trochu výš, aby dala najevo, že je připravena k pokračovaní. Pohladil jsem jí růžovovou přímku na těch pihách, a párkrát jsem ji pleskl rukou. Potom jsem se opět chopil rákosky, a mezi jednotlivými, nepříliš silnými švihy, jsem ji něžně hladil po hýždích i po té kráse mezi nimi.

Po výprasku se V. postavila, políbila mě na ústa, uchopila mě za erektovaný penis a odvedla mě do ložnice. Tam se mi bez další předehry dychtivě nabídla v misionářské poloze.

Už když jsme byli spojeni, mě napadlo, že mě nevyzvala, abych použil ochranu. Ale měl jsem příjemnější věci na práci, a tak se ta myšlenka někam zatoulala. Nu což, stejně už bylo pozdě, než abychom s tím něco udělali. Po souloži jsme se unaveni svalili do kanafasu. Vendula mě opět uchopila tam dole, a decentně mě honila. Myšlenka na prezervativ se mi vrátila, a tentokrát jsem jí to řekl. Zasmála se a dlouze mě políbila. Potom řekla, "Jsem asi neplodná. Proto se se mnou manžel rozvedl. Třebaže jsme se měli rádi a dobře jsme si rozuměli, vyhlídku, že zůstane bez potomka, nedokázal překousnout." "Asi?" navázal jsem. "Nevíš to jistě?" "Ne, jistě to nevím," opáčila. "Doktor říkal, že asi dvacetiprocentní pravděpodobnost tady ještě je, že otěhotním." Odmlčela se, a pak dodala, "Ale kdyby se mi to náhodou přihodilo s tebou, tak bych toho vůbec nelitovala." "Proč právě se mnou? To jsem takový dobrý samec?" Znovu se zasmála, tentokrát hlasitěji. "To milování se mi líbilo. Moc líbilo. Ale ujišťuji tě, že to není to nejdůležitější. Mnohem větší význam má, jaký je vytipovaný partner, nebo nastávající otec člověk." "Co ty můžeš vědět, jaký jsem já člověk?" vyzvídal jsem. "Známe se sotva tři hodiny." Potom mi Vendulka vyprávěla, že na vysoké škole měla jako volitelný předmět psychologii. Věc ji zaujala do té míry, že začala chodit na specializované semináře, kde se na figurantech přivedených z ulice cvičili v odhadování osobnosti. Řeč, držení těla, podávání rukou, gestikulace, výraz tváře, ovládání emocí, ale i slovní zásoba a všeobecný rozhled, to jsou všechno důležitější atributy, než potence a technika soulože. Naučila se rychle a s vysokou pravděpodobností rozeznávat, s kým má co do činění. "Víš, maličko jsem ti zalhala," pokračovala. "Když jsi telefonoval, řekla jsem ti, že jsi první. Vůbec jsi nebyl první. Volalo mi už několik uchazečů. Ale vyřadila jsem je už na základě verbální komunikace. Zdvořile jsem jim vysvětlila, že inzerát je už passé. Ale v tvém případě jsem si byla hned skoro jistá, že jsi vhodný kandidát pro dobrodružství, které hodlám podniknout." "Skoro?" zeptal jsem se. "Ano, skoro. Verbální komunikace je sice důležitá, ale na stoprocentní posouzení osobnosti nestačí. Abych měla jistotu, potřebovala jsem tě vidět. Potřebovala jsem vědět, jak podáváš ruku, potřebovala jsem se ti podívat do očí, potřebovala jsem dotknout se tvé pleti, potřebovala jsem tě trochu vyzpovídat, zjistit, jestli nelžeš, jestli nejsi macho. Ve všem jsi prošel. Imponovalo mi i to, že jsi nesáhl po víně, které jsem nachystala. A když jsi souhlasil s tím, že se svlíkneš jako první a sneseš výprask na holou, třebaže, jak jsem pochopila, to není zrovna tvoje orientace, byla jsem už jistá.  A nakonec jsi můj odhad potvrdil tím, že při ´akci´ jsi mé pokyny, jak to ´přesně´ chci, splnil jen velice volně, a svou část úlohy jsi provedl s iniciativou a inovací." Přitulila se ke mně celým nahatým tělem, objala mě kolem krku a vlepila mi vášnivý polibek. "Ano, toto je kluk, do jehož rukou a ostatních údů se nebudu bát svěřit." Měl jsem na jazyku otázku, k čemu tedy byl ten prezervativ v obýváku, ale raději jsem se do něj kousl. Nejspíš bych si s tou otázkou svůj zatím příznivý kredit pošramotil.

"Ale moc žvaním, a skoro mi ušlo, že tvůj ptáček je už zas celý nervózní, a čeká, kdo by ho uklidnil." Překulila se na mě a nasedla na stojící úd. Dlouhou dobu zůstala zcela bez pohybu, nepočítám-li rytmické masírování stahy poševního svalstva. Pokusil jsem se o pohyby sám, ale zarazila mě jemným gestem. Tak jsem ji oběma rukama aspoň střídavě  plácal po hýždích. Až asi po půlhodině mi dovolila vyvrcholit v bouřlivém orgasmu.

V další pauze, zatímco jsme se dlouze a něžně mazlili, jsem nadhodil otázku, jak se dostala k výpraskům. "To nářadí, které jsme před chvílí použili, vypadá nově. Možná mělo dnes dokonce premiéru. Snad jsi měla premiéru i ty?" "Premiéru ne, ale je pravda, že moc zkušeností nemám. V tom psychologickém semináři jsme mívali i praktická cvičení, při nichž jsme simulovali řešení různých situací z každodenního života. Jednou jsem byla vylosovaná, abych s jedním klukem simulovala neshody v manželství. Ten kluk byl dost charismatický, a skoro až asertivní. Do role se docela vžil. Vyčítal mi, že chodím pozdě domů, a hned mu byla jasná jediná možná příčina: mám milence, a kurvím se s ním. Bránila jsem se docela chabě. Nenapadlo mě nic lepšího, než se vymlouvat, že toho mám  teď v práci moc, a že nestíhám. Ale on stále opakoval svou premisu jak kolovrátek, přitom zvyšoval hlas, a nakonec začal na mě řvát, sprostě nadávat a strkat do mě. ´Ale já ti to z hlavy vytluču,´ říkal, ´přehnu si tě přes koleno, a nařežu ti na prdel.´  Až teď jsem se chytila a pravila, ´Tak nařež, ale proboha už přestaň řvát.´ Spolužák se teď zarazil a trochu zkrotl. Teď byla řada na mně. ´Bojíš se? To jsi celý ty, jenom žvanit, a skutek utek.´ Zalekl se, že jeho ego bude poníženo. Chmatl po mně, strhl si mě na klín a začal mě vyplácet rukou přes sukni. Potom na chvíli přestal, jako by ho něco napadlo, a vyhrnul mi sukni a stáhl kalhotky, a pleskal mě dost silně po holé."

"Paradoxně mi to bylo příjemné. Vzrušoval mě nejen samotný výprask, ale i to, že  se to odehrávalo před dvanácti dalšími spolužáky a před asistentem. Ten nás po skončení cvičení  oba pochválil, že výkon byl autentický, ale rozbor osobnosti dopadl příznivěji pro mě. O spolužákovi pravil, že pokud se nebude cvičit v sebeovládání, může mít v budoucnosti velké problémy."

"Ale abych se vrátila k výpraskům. Po představení na semináři se ze mě stala virtuální spankerka. Nejprve jsem tajně, aby můj kluk a pozdější manžel nevěděl, hltala sadomasochistické časopisy, a když se za pár let po tom objevil internet, byla jsem pravidelnou návštěvnicí spankingových stránek. Teoreticky jsem se o tom dozvěděla postupně úplně všechno. Ale byla bych ráda získala i nějakou praxi. Po rozvodu jsem kromě spankingových povídek a videí věnovala pozornost i spankingové inzerci. Podvědomě jsem se tak asi chystala některého spankingového živnostníka navštívit. Ale moje psychologická erudice postupně všechny možné kandidáty pro moje zasvěcení vyřadila. Buď hned při čtení inzerátu, nebo nejpozději během telefonického kontaktu. Až šest let po rozvodu jsem na jednom fóru narazila na jednoho, který by snad, možná, vyhověl. Při první návštěvě u něj jsem si zaplatila dvě hodiny, místo obvyklé jedné. První hodinu jsme si jen tak povídali. Byl to vzdělaný, jemný a kultivovaný muž, asi tak v mém věku. Jmenoval se M. Trpělivě odpovídal na mé otázky, a přidal pár instruktážních historek ze své praxe. Provedl mě svou sbírkou spankingových nástrojů, a u každé položky podrobně vysvětlil, jaké má výhody a jaké nedostatky. Potom jsem se svlékla, položila se na břicho na masážní stůl, a řekla mu, že nechci žádný sex. Pak jsme vyzkoušeli jeho sbírku. Od každého nástroje dva údery, jen u pár tři, když jsem po dvou neměla  jasno. Slib nesexu dodržel jen částečně: mezi jednotlivými skupinami nástrojů mě hladil po zadku. Do žlábku se ale neodvážil, a tak jsem se na něj nezlobila."

"Během výprasku jsem si v duchu sestavovala pořadí, abych příště věděla, co mám chtít. Na začátek nejspíš důtky, potom úzký pásek, širokou pružnou gumovou plácačku, a nakonec ratanovou rákosku."

"Při příští návštěvě jsem si objednala toto menu. Jen mezi důtky a pásek jsem zařadila ještě ruku, kterou M. ve svém muzeu neměl. Mezi jednotlivými nástroji vždy krátká pauza na oddych. Můj i jeho. Plácačka se mi líbila, příště si asi řeknu, že může přitlačit. Tentokrát jsem nezdůraznila, že nechci sex, a M. to pochopil správně. Nejen o pauzách mě hladil mezi půlkami,  a jednou nebo dvakrát se jeho prst dotkl klitorisu. Jakoby mě nabil elektrickým proudem. Nakonec mě se začervenáním požádal, abych mu ho vyhonila."

Během tohoto Vendulčina vyprávění jsem se vzrušil, a znovu se mi intenzivně zachtělo milování. Od myšlenky nebylo daleko k činu, a ani Vendula nebyla proti. Asi se svými dávnými vzpomínkami vzrušila taky.

Když jsme se oba vydýchali po té námaze, pokračovala ve vyprávění. "Když jsem přišla k M. potřetí, otevřela mi jeho domácí. Člověk ani nemusel mít psychologický tréning, aby pochopil, že to byla tupá, vulgární, primitivní, naprosto nedůstojná osoba. Z očí jí šlehala zloba a zášť. Ani mě nepozvala dál a řekla, ´Toho parchanta jsem vyhodila. Jednou jsem mu tam byla uklízet, a představte si, že tam měl ve stojanech spoustu bičů a rákosek, a místo vobrazů měl rozvěšený dámský podprsenky ve všech barvách a velikostech. Nebude mi z baráku dělat hampejz. Čurák jeden. A co ste mu vůbec chtěla, slečinko?´ Když jsem zklamaná odcházela, myslela jsem na to, že jsem právě poznala jeden ze základních axiomů života: zabedněná lůza káže slušným lidem o morálce. To je z mé spankingové praxe všechno. Jednou ve škole, dvakrát v salonu. Zase mi zůstal jen internet. A teď, snad, ty."

Dovyprávěla, a její ruka se pomalu posouvala k mým varlatům. Trochu jsem se pohnízdil, aby jí při tom blahodárném pohybu nic nepřekáželo. "A co ty," zeptala se. "Jak se ti líbil ten nechtěný výprask?"  Řekl jsem, že ty důtky byly příšerné. Zachmuřila se. Ale v zápětí pookřála, když jsem jí slíbil k narozeninám nové. Pořádné. Na dospěláky. "Narozeniny mám až za jedenáct měsíců", řekla radostně. "Myslíš, že to se mnou do té doby vydržíš?" "Ale rákoska byla docela prima," pokračoval jsem. "Docela bych snesl přídavek." "Vaše přání je mým rozkazem," zasmála se. Natáhla se pro rákosku, přilehla si ke mně, hrot levého prsníku zapíchla do mých pravých žeber, levou rukou mě uchopila za varlata tak, že penis spočíval na jejím předloktí. "Otoč se!" Mrskala mě po zadku jemně, ale dlouho, předlouho.

Doba mezitím pokročila tak, že pomalu bylo třeba jít spát. Dlouho jsme se sprchovali tělo na tělo. Když jsme se od sebe odlepili, strčil jsem jí levou ruku až po loket mezi nohy, pravou jsem ji donutil do mírného předklonu, a na její prdelku jsem jí naplácal tolik, že pihy zanikly v růžovém moři. Cítil jsem, jak mi po předloktí teče něco teplého. Asi byla spokojená, protože poklekla a vzala mé pohlaví do úst. Když už se zdálo, že to déle nevydržím, naznačil jsem jí, že má vstát, uchopil jsem ji oběma rukama za hýždě, nadzvedl ji, a nasadil její ozubené kolo na můj hřídel. To bude účet za vlažnou vodu!

Vrátili jsme se do ložnice. Oblékla si černou krajkovanou noční košili, z kategorie těch, co nic neskrývají. Asi z té soupravy, co měla před pár hodinami na sobě. Jednu našla i pro mě: růžovou s oranžovými puntíky, dlouhou až po zem. Nechtěl jsem si ji vzít, že budu vypadat jako gay. "Třeba právě to bude funny," navázala na mou zahraniční mluvu. Nezapomněla se při tom škodolibě ušklíbnout. Nasoukal jsem se do košile a přilehl si k ní. V. prstem počítala, kolik oranžových teček se vejde na délku toho ... ehmmm. A smála se, až se za břicho popadala. Nechal jsem ji, ať se směje, děvče. Vždyť smích je (prý) zdravý. Ale když chtěla začít počítat, kolik puntíků se vejde po obvodu toho ... ehmmm, musel jsem ji zarazit. Co kdybych jí tu krásnou sexy košilku zašpinil.

Když jsme se uložili ke spánku, chtěla ještě vědět, jak to bylo s těmi sestřičkami, co jsem se před nimi svlíkal. "Nic zvláštního," pravil jsem. "Klystýr před slepákem, klystýr před kolonoskopií, ultrazvukové vyšetření měchýře. Jen jedna příhoda byla trochu zajímavější. Ale to ti povím, až přijedu příště." Naléhala na mě, že to chce slyšet hned, jinak že zvědavostí neusne. A jak mám měkké srdce, dal jsem se umluvit. "Byl jsem po operaci páteře. Šest týdnů jsem ležel na zádech, a nesměl jsem se, respektive nemohl jsem se hýbat. Byla tam jedna sestřička, černovlasá Maďarka Ildikó. Ještě neuměla úplně správně česky. Večer před zhasnutím se roznášejí léky, měří se tlak, teplota a rosný bod - ten vlastně ne, to si s něčím pletu. Ildikó jednou, když udělala všechno povinné, se zeptala jestli ještě něco nepotřebuji. Ujistil jsem ji, že ne, že všechno mám. Přisedla si na pelest postele, strčila ruku pod mou přikrýku i pod košili. ´Ani toto né?´ zeptala se. Začalo se mi těžce dýchat, takže jsem neodpověděl.  Ale Ildikó věděla svoje. Když jsem konečně popadl dech, řekl jsem jí, že kdyby přišel pan primář, tak dostane na holou. ´To by dopadla móc príma.´pravila procítěně. ´Ale to on nedovolí. On taký starý studený suhar.´ Potom chodila ke mně vždycky, když měla noční, to jest každý třetí až čtvrtý den. Když jsem se uzdravil, potkal jsem ji jednou, když jsem přišel na kontrolu, a  pozval  ji na večeři. Při večeři jsem ji trochu  opaloval, a naznačil jí, že bych s ní chtěl spát. ´To né, to nesmí,´odporovala. Namítl jsem, že když mi v nemocnici dělala dobře, že bych jí to chtěl oplatit. ´To né sex, to pomoc pacientům.´ Potom jsem si vzpomněl na to, jak při první noční masáži bez obalu naznačila, že výprask by ji spíš potěšil, než naopak, a navrhl jsem jí, že bych jí třeba mohl naplácat na zadničku. To ji viditelně zaujalo.  Dlouho přemýšlela a potom vyhrkla, ´A nepovíte pán primář?´"

"Zavedla mě do malého bytíku, 1/2+1/2, uvařila pro oba fekete kávé, to jest asi půl kila kávy do malého hrníčku velikosti náprstku, a když jsme dopili, přehnula se přes malinkatý dřezík, vyhrnula si sukni, stáhla punčochy i kalhotky ke kolenům a vyšpulila na mě krásnou snědou prcku. A držela. A vydržela. Už mně umdlévala ruka, a tak jsem si s ní chtěl trochu odpočinout a pohladil ji mezi chloupky, stejně černými, jak její vlasy. Řekla, že to né, prosím, to né. To nesmí."

"Když jsem odcházel, dala mi téměř bezdotykovou pusu na tvář, a řekla, abych nezlobil, že já móc hodný muž, ale sex nesmí, ona katólikuš, a pan farář by zlobil. Celou cestu jsem jen udiveně pokyvoval hlavou, jaká  to podivná morálka. Už jsem ji nikdy neviděl."

Vendula byla pohoršená. "Ty jsi teda pěkný kamarád. Nějaké úplně cizí Ildikó naplácáš, až tě bolí ruka, a na mě kašleš." V přítmí  ložnice jsem viděl, že má ruku pod košilkou a zuřivě masturbuje. Dost surově jsem ji překlopil na břicho, její druhou ruku jsem jí zkroutil za záda a dal jsem se do vyplácení vyšpulených polokoulí. Vendula měla nos zabořený do polštáře, takže musela třikrát opakovat, než jsem porozuměl, jak říká "Přes textil to neplatí." Tak jsem jí vyhrnul košilku až mezi lopatky, a už to jelo.

Ze spánku nebylo ještě dlouho nic.                                                                                               

Matylda aneb Syndrom Miloše Hrmy (11)

Na velikonoční pondělí, už dost pozdě večer, někdo zvoní. Jdu se podívat špehýrkou a vidím, že je to soused Eda, geniální programátor, asi pětatřicetiletý. Tykáme si a vzájemně se navštěvujeme, ale pouze v takových velekauzách, jako když já zapomenu heslo do internetbankingu, nebo když on si urve poutko od kabátu.

Zvu ho dál, posadím ho v kuchyni, nebo spíš v kuchyňce, naleju mu zbytek z načaté sedmičky silvánu a se zájmem čekám, s čím přišel tentokrát.

"Kolik tě dnes přišlo vymrskat koledníků," ptá se Eda.

Směju se. "Prosím tě, kdo myslíš, že by se obtěžoval s mrskáním obstarožní, obtloustlé a škaredé cifršpiónky?"

"Ale hodilo by se, že?"

Neříkám nic, abych se neprozradila intonací, ale Eda ví své.

"To jsem chtěl slyšet," říká a vytahuje z rukávu pomlázku. "Tak se svlíkej."

"Co si..., jak si to..., ty ses..., co tě to vůbec..., s kým si myslíš, že ..." koktám v rozpacích, ale současně se svlíkám, aby si to náhodou nerozmyslel. Zůstávám ve spodním prádle. Bělostném, čisťoučkém, ale zcela antisexy stylu.

Eda je spokojený. "To by zatím stačilo." Ohýbá mě přes stůl a mrská přes tu bavlnu asi deset minut. Dělá to dost jemně. Mohl by i přitlačit. Když jsem byla naposledy v podobné situaci, ještě na střední, tak mě kamarádi tak nešetřili.

Eda přestává s pomlázkou a říká, "Teď donaha." Opouštím taktiku netýkavé stydlivky a svižně shazuji zbytek oblečení.

Eda si mě chvíli prohlíží, potom si sedá a poplácáním po kolenou naznačuje, kam si mám lehnout. Vyhovuji mu, a začíná druhé kolo. Eda mě nejprve dlouho hladí po hýždích, a při tom mele pantem. "Náhodou, vůbec nejsi tak škaredá, jak tvrdíš. Tak například prdelku máš úplně výstavní." A pleskne mě po ní. "Má správný rozměr." Plesk. "Je pěkně hladká." Plesk. "Žádná celulitída." Plesk.  "Ani na ní není vidět, že už dostala pomlázkou." Plesk. "Ale to se brzy změní." Plesk. "Za okamžik bude pěkně růžová." Plesk. "A potom červená." Plesk. "A jaká je vnímavá." Plesk. Plesk. Plesk. Plesk. "Ta už na takovou masáž jistě dlouho čekala." Plesk.

Byla jsem ráda, že visím hlavou dolů, a že Eda nevidí, jak se pýřím, a jak se zalykám spokojeností.

Eda zatím přidává na intenzitě, a vyplácí mě tak, jak jsem si dlouhá léta představovala, že mě jednou někdo přijde vyplatit. Už jsem si myslela, že se toho ani nedožiju.

Zadek už mám asi pěkně červený, protože Eda přestává a začíná se věnovat jemnější činnosti. Hladí mi zadní obliny a stehna, potom se odváží mezi ně, zajede jedním prstem do zadečku, potom jiným prstem kousek níž, zatahá mě za chloupky na ohanbí, potom zajede naráz do obou dírek, požmoulá mezi prsty poštěváček, mezi pysky zasune nejdřív jeden prst, potom dva, nakonec všech pět. A při tom neustále komentuje. "I dírečky jsou velice pěkné. Souměrné. Čisťoučké. Vnímavé a vstřícné. A pěkně ochlupené." Olízne si prst. "A voňavé."

Slézám z jeho klínu, přisouvám si k Edovi druhou židli, sedám si a usrknu si z nedopitého vína. Eda zatím pokračuje v řečňování. "Ale něco jim přece jen chybí. Hrozí jim, že zarostou pavučinou. Potřebovaly by prošťourat. Jakpak je to dlouho, co se v nich naposledy pohybovalo něco živého?" Eda se odmlčí, čeká na odpověď. Mě se najednou zmocňuje pocit bezpečí a důvěry. Ano, toto je muž, který si zaslouží, abych se vyplakala na jeho hrudi a svěřila se mu. "Jo," říkám, "máš pravdu, je to velmi dávno. Po maturitním večírku mě čtyři spolužáci naložili do auta a odvezli mě do chaty patřící rodičům jednoho z nich. V chatě se dál pilo a došlo i na hry. Hráli jsme si na fanty, a já jsem prohrávala častěji než ostatní. Možná jsem tomu trochu napomáhala. Najednou jsem byla nahá. Byla jsem smířena s tím, že dnes nejspíš přijdu o panenství. Kvůli tomu jsem vlastně souhlasila s výletem na chatu. Hráli jsme dál, a když první z kluků odložil poslední kus oděvu, bylo nasnadě, že právě vznikl pár naháčů pro milostné hrátky. Sváťa mě odvedl do koupelny, spíš koupelničky. Byl to inteligentní a dobře vychovaný kluk. Věděl, nebo spíš tušil, že u mě to bude poprvé, a proto přizpůsobil své jednání tak, aby mi na tento den zůstaly hezké vzpomínky. Dlouho jsme se spolu sprchovali. Líbal mi prsa, a stejně jako ty, mi masíroval prdelku i klín. Po koupeli mě důkladně poutíral a přenesl do ložnice, spíš ložničky. Ještě dlouho jsme se mazlili, než mě velmi jemně defloroval. Bylo mi skvěle."

"Předehra a milování trvalo dlouho. Když jsme se vrátili do salónu, spíš salónku, ostatní kluci byli už úplně namol. Alkohol v nich vzbudil představu, že i oni by si bývali zasloužili něco si užít. Jeden po druhém mě surově znásilnili, jeden z nich dvakrát,  přičemž se nezdržovali předehrou. Sváťa se pokoušel mě bránit, ale ostatní byli v přesile, které snadno podlehl. Ostatně soudím, že by podlehl i kdyby sok byl jen jeden. Byl to prostě spíš intelektuál. Oba jsme skončili se spoustou modřin a krvavých šrámů, nemluvě o potrhaném šatstvu, já navíc s bolavou kundičkou. Když kluci zmoženi alkoholem, zápasem i souložením usnuli, se Sváťou jsme se vytratili, a částečně pěšky, částečně stopem jsme se vrátili do města."

"Se Sváťou jsme se potom ještě párkrát viděli, ale na další sex už nebyly nikdy podmínky. On potom odešel na výšku do jiného města, a sešel mi z očí. Ne však z mysli. Chvíle s ním strávené jsem si často v duchu přehrávala. Vlastně to dělám dosud." Eda se poněkud zachmuřil. "K sexu jsem potom nabyla ambivalentní vztah. Zážitek se Sváťou se mi líbil, a moc jsem toužila po jeho opakování, ale současně jsem se bála, že by to napříště mohlo být jako s těmi ostatními. Klukům a mužům jsem se od té doby vyhýbala, a jelikož jsem mezitím dost ztloustla, ani oni mě nevyhledávali. Musela jsem se spokojit masturbací a internetem."

Odmlčela jsem se a čekala, co na to Eda. Ale ten nic. Tak jsem vzala věc do vlastních rukou. "Ale s tebou bych se toho možná tak nebála," nadhodila jsem. Ale  Eda zase nic. Dokonce se ode mě odvrátil. Zdálo se, že lituje, že to nechal dojít tak daleko, a teď by rád vycouval. Postavila jsem se a oblékla si župan. Edovi došlo, že jsem se urazila. Viděla jsem, jak uvnitř bojuje sám se sebou. Konečně se zdálo, že dobojoval. "Jsi hodná holka, Maty. Cením si tvé upřímnosti. Taky ti mám co říct. Něco, co jsem neřekl ještě nikomu." Zase se na dlouho odmlčel.

"Ještě na škole jsem měl holku. Jmenovala se Klára. V hardwareové učebně jsme měli stoly vedle sebe, a jelikož ona na ty věci byla dost levá, trochu jsem jí pomáhal. S obsluhou počítačů i s protokoly. Skamarádili jsme se. Když jsem ji poprvé pozval na vodku, řekla mi, že budeme jen kamarádi, protože má v Ostravě snoubence. Trochu jsem zesmutněl, ale respektoval jsem to. Blbec. Chodili jsme potom spolu víc než dva roky. Říkám-li chodili, mám na mysli gramatický význam toho slova. Chodili jsme do kina, do divadla, na víno, na vodku, když bylo hezké počasí na túry do hor. Půjčoval jsem jí knížky. Hemingwaye, Sartra, Sinclaira, Čapka, Vančuru. Prostě moderní klasiku. Když mi ona začala půjčovat knížky (jednu mi dokonce koupila k svátku), byly to většinou knihy o souložení. Totéž platilo i o filmech, pokud je vybírala ona. Mělo mně to dojít už tehdy. Ale já nic, vždyť má přece snoubence v Ostravě."

"Jednou v kavárně, po třech vodkách (jinak jsme si dávali vždycky jen po jedné, byli jsme chudí studenti) položila na stolek krabičku kondomů a zeptala se, jestli vím, co to je. Zčervenal jsem (aspoň myslím) a připustil, že vím. Potom se zeptala jestli vím, jak se to používá. Zrudl jsem ještě víc a znovu přikývl. Tak, na co prý čekám?"

"Asi po třech týdnech se naskytla příležitost. Mí spolubydlící na koleji někam odjeli, a já pozval Kláru na pokoj. Ze začátku to šlo dost dobře. Hezky se mi postavil, a Klára mě (ho?) pochválila. Dokonce se mi podařilo do ní vniknout, ale to bylo všechno. Neřekla nic, ale já jsem věděl, že jsem u ní skončil."

"Potom jsme se viděli už jen jednou. Zase u vodky, zase u víc než jedné. Když se trochu opila, řekla mi, že mě má ráda, že jsem skvělý kluk, že je mi vděčná za to, jak jsem jí pomáhal se studiem, že jí se mnou bylo dobře, ale že to nestačí. Je mladá, a potřebuje si pravidelně regulovat hladinu hormonů. A v tomto směru že jsem ji zklamal. Dala mi pusu, vášnivou, mileneckou, ale byl to polibek na rozloučenou."

"Potom se můj život vyvíjel podobně jako tvůj. V práci se kolem mě točila a točí spousta žen. Některé hezké, některé šikovné, některé hezké i šikovné. Dost polopaticky mi dávají najevo, že by nebyly proti velmi blízkému sblížení. Ale já, v obavě, že by to mohlo dopadnout jako s Klárou, se tvářím, že nevím, o co jde. Žádné jsem neřekl, že trpím syndromem Miloše Hrmy."

"Na tebe si myslím už dlouho. Od té doby, co ses sem přistěhovala. Chvílemi jsem si myslel, že ty bys mě, možná, pochopila. Ale tyto optimistické úvahy  pak střídala dlouhá období skepse. I k tomu, abych tě dnes navštívil s pomlázkou, jsem se musel dlouho odhodlávat. A musel jsem se na to posilnit. Bál jsem se, že mě nejen odmítneš, ale navíc se mi vysměješ a zanevřeš na mě. Promiň, jestli jsem u tebe vzbudil falešné očekávání. Doufám, že si zachováš svou přízeň ke mně i za těchto okolností."

Uklidnila jsem se. Župan jsem si zase svlékla. Ujistila jsem ho, že si ho vážím do té míry, že se dokážu povznést i nad případnou sexuální neobratnost (nepřipouštím že by to bylo něco jiného než neobratnost). A s neobratností se dá něco dělat. Na rozdíl od Kláry nejsem už mladá a hladinu hormonů nemusím regulovat až tak pravidelně. Zejména po tak dlouhé době bez jakékoliv regulace. A občasnou regulaci, tu spolu natrénujeme. Přikázala jsem mu, aby se svlékl i on.

Chvíli dělal drahoty. Vymlouval se, že mi nechce dělat potíže, a že nechce, abych si ho zhnusila, když se to zase nepovede. A že lituje toho bláznivého nápadu, a ať raději na všechno zapomenem. Měla jsem co dělat, než jsem ho přiměla, aby se svlékl aspoň do slipů.

Dokormidlovala jsem ho k pohovce. Bez obalu jsem mu sáhla do spodků. Nekecal. S erekcí potíže nemá. Ale jen jsem se ho tam dotkla, v mohutné křeči ejakuloval. Ani v tom nekecal. "Vidíš, říkal jsem ti to," pravil nešťastně. "Nemá to cenu. Zapomeň na to, a zůstaňme aspoň kamarády."

"Přestaň žvanit," okřikla jsem ho. "Raděj si sundej ty slipy. Ještě jsem s tebou neskončila." Tentokrát mě na slovo poslechl a zůstal v Adamově rouše. Doběhla jsem pro mokrý ručník a jala jsem se mu otírat rozkrok. Už byl zase v pohotovosti, ale mé laskání  snášel jen o málo lépe než prve.

Ručička hodin se už přehoupla přes půlnoc, a tak s velikonočními tradicemi teď byla na řadě děvčata. S obavami jsem mu navrhla, že  by mu třeba pomohlo vyšlehání. Bylo vidět, že se mu to moc nelíbí, ale víc než mrskání se bál toho, že se v mých očích zesměšní jako posera. A tak přikývl.

Poručila jsem mu, aby si klekl na všechny čtyři. Přisunula jsem si k němu židli. Nejprve jsem ho jen tak hladila po zadku, tvarovaném spíš žensky, než mužsky. Pak jsem se chopila pomlázky a asi patnáctkrát ho švihla. Ne moc silně. Ale stačilo to na to, aby se znovu dostavila erekce. Sáhla jsem mu do rozkroku, a tentokrát jeho úd zůstal tuhý na delší dobu. Kdyby měl Eda s sebou potřebné vybavení, asi by to stačilo i na milování.

Když jsem zhasla, přitulili jsme se k sobě na divanu a s rukama položenýma na strategických místech partnera jsme šťastně usnuli. Když jsme se ráno loučili, řekla jsem mu, aby večer přišel s příslušným vybavením, že budeme pokračovat v terapii. Zeptal se, jestli do vybavení patří i pomlázka. Bez dlouhého váhání jsem přisvědčila. "Jo, pomlázka se  může  vždycky hodit."