Monday, April 30, 2018

Matylda aneb Syndrom Miloše Hrmy




Na velikonoční pondělí, už dost pozdě večer, někdo zvoní. Jdu se podívat špehýrkou a vidím, že je to soused Eda, geniální programátor, asi pětatřicetiletý. Tykáme si a vzájemně se navštěvujeme, ale pouze v takových velekauzách, jako když já zapomenu heslo do internetbankingu, nebo když on si urve poutko od kabátu.


Zvu ho dál, posadím ho v kuchyni, nebo spíš v kuchyňce, naleju mu zbytek z načaté sedmičky silvánu a čekám, s čím přišel tentokrát.

"Kolik tě dnes přišlo vymrskat koledníků," ptá se Eda.


Směju se. "Prosím tě, kdo myslíš, že by se obtěžoval s mrskáním obstarožní, obtloustlé a škaredé cifršpiónky?"


"Ale hodilo by se, že?"


Neříkám nic, abych se neprozradila intonací, ale Eda ví své.

 "To jsem chtěl slyšet," říká a vytahuje z rukávu pomlázku. "Tak se svlíkej."


"Co si..., jak si to..., ty ses..., co tě to vůbec..., s kým si myslíš, že ..." koktám v rozpacích, ale současně se svlíkám, aby si to náhodou nerozmyslel. Zůstávám ve spodním prádle. Bělostném, čisťoučkém, ale zcela antisexy stylu.


Eda je spokojený. "To by zatím stačilo." Ohýbá mě přes stůl a mrská přes tu bavlnu asi deset minut. Dělá to dost jemně. Mohl by i přitlačit. Když jsem byla naposledy v podobné situaci, ještě na střední, tak mě kamarádi tak nešetřili.


 Eda přestává s pomlázkou a říká, "Teď donaha." Opouštím taktiku netýkavé stydlivky a svižně shazuji zbytek textilu.


Eda si mě chvíli prohlíží, potom si sedá a poplácáním po kolenou naznačuje, kam si mám lehnout. Vyhovuji mu, a začíná druhé kolo. Eda mě nejprve dlouho hladí po hýždích, a při tom mele pantem. "Náhodou, vůbec nejsi tak škaredá, jak tvrdíš. Tak například prdelku máš úplně výstavní." A pleskne mě po ní. "Má správný rozměr." Plesk. "Je pěkně hladká." Plesk. "Žádná celulitída." Plesk.  "Ani na ní není vidět, že už dostala pomlázkou." Plesk. "Ale to se brzy změní." Plesk. "Za okamžik bude pěkně růžová." Plesk. "A potom červená." Plesk. "A jaká je vnímavá." Plesk. "Ta už na takovou masáž jistě dlouho čekala." Plesk.


Byla jsem ráda, že visím hlavou dolů, a že Eda nevidí, jak se pýřím, a jak se zalykám spokojeností.


Eda zatím přidává na intenzitě, a vyplácí mě tak, jak jsem si dlouhá léta představovala, že mě jednou někdo přijde vyplatit. Už jsem si myslela, že se toho ani nedožiju.


Zadek už mám asi pěkně červený, protože Eda přestává a začíná se věnovat jemnější činnosti. Hladí mi zadní obliny a stehna, potom se odváží mezi ně, zajede jedním prstem do zadečku, potom jiným prstem kousek níž, zatahá mě za chloupky na ohanbí, potom zajede naráz do obou dírek, požmoulá mezi prsty poštěváček, mezi pysky zasune nejdřív jeden prst, potom dva, nakonec všech pět. A při tom neustále komentuje. "I dírečky jsou velice pěkné. Souměrné. Čisťoučké. Vnímavé a vstřícné. A pěkně ochlupené." Olízne si prst. "A voňavé."


Slézám z jeho klínu, přisouvám si k Edovi druhou židli, sedám si a usrknu si z nedopitého vína. Eda zatím pokračuje v řečňování. "Ale něco jim přece jen chybí. Hrozí jim, že zarostou pavučinou. Potřebovaly by prošťourat. Jakpak je to dlouho, co se v nich naposledy pohybovalo něco živého?" Eda se odmlčí, čeká na odpověď. Mě se najednou zmocňuje pocit bezpečí a důvěry. Ano, toto je muž, který si zaslouží, abych se vyplakala na jeho hrudi a svěřila se mu. "Jo," říkám, "máš pravdu, je to velmi dávno. Po maturitním večírku mě čtyři spolužáci naložili do auta a odvezli mě do chaty patřící rodičům jednoho z nich. V chatě se dál pilo a došlo i na hry. Hráli jsme si na fanty, a já jsem prohrávala častěji než ostatní. Možná jsem tomu trochu napomáhala. Najednou jsem byla nahá. Byla jsem smířena s tím, že dnes nejspíš přijdu o panenství. Kvůli tomu jsem vlastně souhlasila s výletem na chatu. Hráli jsme dál, a když první z kluků odložil poslední kus oděvu, bylo nasnadě, že právě vznikl pár naháčů pro milostné hrátky. Sváťa mě odvedl do koupelny. Byl to inteligentní a dobře vychovaný kluk. Věděl, nebo spíš tušil, že u mě to bude poprvé, a proto přizpůsobil své jednání tak, aby mi na tento den zůstaly hezké vzpomínky. Dlouho jsme se spolu sprchovali. Líbal mi prsa, a stejně jako ty, mi masíroval prdelku i klín. Po koupeli mě důkladně poutíral a přenesl do ložnice, spíš ložničky. Ještě dlouho jsme se mazlili, než mě velmi jemně defloroval. Bylo mi skvěle."


"Předehra a milování trvalo dlouho. Když jsme se vrátili do obýváku, ostatní kluci byli už úplně namol. Alkohol v nich vzbudil představu, že i oni by si bývali zasloužili něco si užít. Jeden po druhém mě surově znásilnili, jeden z nich dvakrát,  přičemž se nezdržovali předehrou. Sváťa se pokoušel mě bránit, ale ostatní byli v přesile, které snadno podlehl. Ostatně soudím, že by podlehl i kdyby sok byl jen jeden. Byl to prostě spíš intelektuál. Oba jsme skončili se spoustou modřin a krvavých šrámů, nemluvě o potrhaném šatstvu, já navíc s bolavou kundičkou. Když kluci zmoženi alkoholem, zápasem i souložením usnuli, se Sváťou jsme se vytratili, a částečně pěšky, částečně stopem jsme se vrátili do města."


"Se Sváťou jsme se potom ještě párkrát viděli, ale na další sex už nebyly nikdy podmínky. On potom odešel na výšku do jiného města, a sešel mi z očí. Ne však z mysli. Chvíle s ním strávené jsem si často v duchu přehrávala. Vlastně to dělám dosud." Eda se poněkud zachmuřil. "K sexu jsem potom nabyla ambivalentní vztah. Zážitek se Sváťou se mi líbil, a moc jsem toužila po jeho opakování, ale současně jsem se bála, že by to napříště mohlo být jako s těmi ostatními. Klukům a mužům jsem se od té doby vyhýbala, a jelikož jsem mezitím dost ztloustla, ani oni mě nevyhledávali. Musela jsem se spokojit masturbací a internetem."


Odmlčela jsem se a čekala, co na to Eda. Ale ten nic. Tak jsem vzala věc do vlastních rukou. "Ale s tebou bych se toho možná tak nebála," nadhodila jsem. Ale  Eda zase nic. Dokonce se ode mě odvrátil. Zdálo se, že lituje, že to nechal dojít tak daleko, a teď by rád vycouval. Postavila jsem se a oblékla si župan. Edovi došlo, že jsem se urazila. Viděla jsem, jak uvnitř bojuje sám se sebou. Konečně se zdálo, že dobojoval. "Jsi hodná holka, Maty. Cením si tvé upřímnosti. Taky ti mám co říct. Něco, co jsem neřekl ještě nikomu." Zase se na dlouho odmlčel.


"Ještě na škole jsem měl holku. Jmenovala se Klára. V hardwareové učebně jsme měli stoly vedle sebe, a jelikož na ty věci byla dost levá, trochu jsem jí pomáhal. S obsluhou počítačů i s protokoly. Skamarádili jsme se. Když jsem ji poprvé pozval na vodku, řekla mi, že budeme jen kamarádi, protože má v Ostravě snoubence. Trochu jsem zesmutněl, ale respektoval jsem to. Blbec. Chodili jsme potom spolu víc než dva roky. Říkám-li chodili, mám na mysli gramatický význam toho slova. Chodili jsme do kina, do divadla, na víno, na vodku, když bylo hezké počasí na túry do hor. Půjčoval jsem jí knížky. Hemingwaye, Sartra, Sinclaira, Čapka, Vančuru. Prostě moderní klasiku. Když mi ona začala půjčovat knížky (jednu mi dokonce koupila k svátku), byly to většinou knihy o souložení. Totéž platilo i o filmech, pokud je vybírala ona. Mělo mně to dojít už tehdy. Ale já nic, vždyť má přece snoubence."


"Jednou v kavárně, po třech vodkách (jinak jsme si dávali vždycky jen po jedné, byli jsme chudí studenti) položila na stolek krabičku kondomů a zeptala se, jestli vím, co to je. Zčervenal jsem (aspoň myslím) a připustil, že vím. Potom se zeptala jestli vím, jak se to používá. Zrudl jsem ještě víc a znovu přikývl. Tak, na co prý čekám?"


"Asi po třech týdnech se naskytla příležitost. Mí spolubydlící na koleji někam odjeli, a já pozval Kláru na pokoj. Ze začátku to šlo dost dobře. Hezky se mi postavil, a Klára mě (ho?) pochválila. Dokonce se mi podařilo do ní vniknout, ale to bylo všechno. Neřekla nic, ale já jsem věděl, že jsem u ní skončil."


"Potom jsme se viděli už jen jednou. Zase u vodky, zase u víc než jedné. Když se trochu opila, řekla mi, že mě má ráda, že jsem skvělý kluk, že je mi vděčná za to, jak jsem jí pomáhal se studiem, že jí se mnou bylo dobře, ale že to nestačí. Je mladá, a potřebuje si pravidelně regulovat hladinu hormonů. A v tomto směru že jsem ji zklamal. Dala mi pusu, vášnivou, mileneckou, ale byl to polibek na rozloučenou."


"Potom se můj život vyvíjel podobně jako tvůj. V práci se kolem mě točila a točí spousta žen. Některé hezké, některé šikovné, některé hezké i šikovné. Dost polopaticky mi dávají najevo, že by nebyly proti velmi blízkému sblížení. Ale já, v obavě, že by to mohlo dopadnout jako s Klárou, se tvářím, že nevím, o co jde. Žádné jsem neřekl, že trpím syndromem Miloše Hrmy."


"Na tebe si myslím už dlouho. Od té doby, co ses sem přistěhovala. Chvílemi jsem si myslel, že ty bys mě, možná, pochopila. Ale tyto optimistické úvahy  pak střídala dlouhá období skepse. I k tomu, abych tě dnes navštívil s pomlázkou, jsem se musel dlouho odhodlávat. A musel jsem se na to posilnit. Bál jsem se, že mě nejen odmítneš, ale navíc se mi vysměješ a zanevřeš na mě. Promiň, jestli jsem u tebe vzbudil falešné očekávání. Doufám, že si zachováš svou přízeň ke mně i za těchto okolností."


Uklidnila jsem se. Župan jsem si zase svlékla. Ujistila jsem ho, že si ho vážím do té míry, že se dokážu povznést i nad případnou sexuální neobratnost (nepřipouštím že by to bylo něco jiného než neobratnost). A s neobratností se dá něco dělat. Na rozdíl od Kláry nejsem už mladá a hladinu hormonů nemusím regulovat až tak pravidelně. Zejména po tak dlouhé době bez jakékoliv regulace. A občasnou regulaci, tu spolu natrénujeme. Přikázala jsem mu, aby se svlékl i on.


Chvíli dělal drahoty. Vymlouval se, že mi nechce dělat potíže, a že nechce, abych si ho zhnusila, když se to zase nepovede. A že lituje toho bláznivého nápadu, a ať raději na všechno zapomenem. Měla jsem co dělat, než jsem ho přiměla, aby se svlékl aspoň do slipů.

Dokormidlovala jsem ho k pohovce. Bez obalu jsem mu sáhla do spodků. Nekecal. S erekcí potíže nemá. Ale jen jsem se ho tam dotkla, v mohutné křeči ejakuloval. Ani v tom nekecal. "Vidíš, říkal jsem ti to," pravil nešťastně. "Nemá to cenu. Zapomeň na to, a zůstaňme aspoň kamarády."


 "Přestaň žvanit," okřikla jsem ho. "Raděj si sundej ty slipy. Ještě jsem s tebou neskončila." Tentokrát mě na slovo poslechl a zůstal v Adamově rouše. Doběhla jsem pro mokrý ručník a jala jsem se mu otírat rozkrok. Už byl zase v pohotovosti, ale mé laskání  snášel jen o málo lépe než prve.


Ručička hodin se už přehoupla přes půlnoc, a tak s velikonočními tradicemi teď byla na řadě děvčata. S obavami jsem mu navrhla, že vyšlehání by mu třeba pomohlo. Bylo vidět, že se mu to moc nelíbí, ale víc než mrskání se bál toho, že se v mých očích zesměšní jako posera. A tak přikývl.


Poručila jsem mu, aby si klekl na všechny čtyři. Přisunula jsem si k němu židli. Nejprve jsem ho jen tak hladila po zadku, tvarovaném spíš žensky, než mužsky. Pak jsem se chopila pomlázky a asi patnáctkrát ho švihla. Ne moc silně. Ale stačilo to na to, aby se znovu dostavila erekce. Sáhla jsem mu do rozkroku, a tentokrát jeho úd zůstal tuhý na delší dobu. Kdyby měl Eda s sebou potřebné vybavení, asi by to stačilo i na milování.


Když jsem zhasla, přitulili jsme se k sobě na divanu a s rukama položenýma na strategických místech partnera jsme šťastně usnuli. Když jsme se ráno loučili, řekla jsem mu, aby večer přišel s příslušným vybavením, že budeme pokračovat v terapii. Zeptal se, jestli do vybavení patří i pomlázka. Bez dlouhého váhání jsem přisvědčila. "Pomlázka se  může  vždycky hodit."

No comments:

Post a Comment