Monday, April 30, 2018

Majdalénka aneb Promarněné a nepromarněné mládí

"Bratři a sestry v Kristu," končil farář Pankrác Hlobil kázání na třetí devítnikovou neděli, "za několik týdnů oslavíme největší křesťanské svátky, vrcholící vzkříšením našeho Spasitele a Pána, Ježíše Krista. Bylo by nanejvýš žádoucí přivítat tento slavnostní okamžik duchovní očistou v podobě svátostí svaté zpovědi a svatého přijímání. Budu zpovídat denně od 6 do 7 ráno a od 6 do 7 večer. Vidím, že řada z vás u svaté zpovědi nebyla ještě vůbec a mnozí další se této svátosti vyhýbají po celou řadu let. Věřím, že tentokrát se ke svaté zpovědi dostaví opravdu všichni. Věřící, kteří se v týdnu očistí svatou zpovědí, mohou přijmout tělo boží během bohoslužby v neděli následující po zpovědi."




Majdalénka, růžolící děvečka statkáře Čtvrtlánníka, si byla jista, že duchovní hovoří o ní a k ní. Byla si jista i v tom, že stejně jako farář, se na ni dívají i všichni spoluvěřící. Kdyby hanbou nesklopila oči, viděla by, že sklopených oči v místním svatostánku jsou desítky, a že tudíž vesničané mají jiné starosti, než pozorovat Majdalénku, jak se červená.


Nicméně se Majdalénka rozhodla, že svůj lhostejný postoj k náboženství napraví. Vypravila se do svatostánku příštího dne, hned po večerním dojení. Kostel byl liduprázdný a i důstojný pán už byl na odchodu. Už měl dokonce svlečenou sutanu. Když spatřil Majdalénku, jeho pocity byly smíšené. Na jedné straně byl rád, že se  v celé vesnici našla aspoň jedna ovečka, která si jeho včerejší slova vzala k srdci. Na druhé straně však už byl duševně připraven na korbel vína a doutníček v příjemně vytopeném pokoji. Teď bude muset tyto příjemné činnosti kvůli této mladé hříšnici odložit.


Opětovné oblečení sutany bez pomoci kostelníka byl v jeho věku dost problém, ale poskytování svátostí bez důstojného oblečení, stejně jako případné odmítnutí pozdní návštěvnice se příčilo farářovu soukromému morálnímu kodexu. Když se konečně upravil, posadil se do zpovědnice a pokynul Majdalénce, že se může začít zpovídat.




Majdalénka poklekla na schůdek u zpovědnice, a mlčela. "Nuže, dcero," povzbudil ji duchovní laskavě, "pověz zde, ve svatostánku našeho Pána a před jeho tváří, jaké hříchy tíží tvou duši od poslední svaté zpovědi." Páter taktně nerozmazával skutečnost, že dívka je u zpovědi vůbec poprvé. Děvečka dále mlčela, a až po dalším povzbuzení vykoktala, že jednou ji panímáma poslala do spižírny pro zavařeninu, a ona si z ní cestou trochu ulízla.




Kdyby v kostele nebylo přítmí a ve zpovědnici pak docela tma, znásobená navíc zamřížovaným okénkem, Majdalénka by viděla, jak farář obrátil oči k nebesům. Ten ale nechal vyznání bez komentáře a vyzval dívku, aby pokračovala. "Byla jsem u kupce nakoupit sůl a cukr, a potom jsem se hned nevrátila domů, ale seděla jsem chvíli v trávě u potoka a naslouchala ptactvu nebeskému."


Velebníček zapochyboval, že pozvání vesničanů k předvelikonoční duchovní očistě byl dobrý nápad. Husička se přijde svěřit s hříchy nevinnějšími, než jsou hříchy samotného duchovního pastýře, a zloději, podvodníci, intrikáni a lháři se nepřijdou vyzpovídat jak je rok dlouhý (že by v "jeho" vesnici žili i vrahové, farář nepřipustil ani sám sobě). Co rok, jak je život dlouhý. O jejich hříších se musí farář ostatně dovídat jinou cestou.




Když si dívka ani po několika dalších výzvách nevzpomenula na žádný další hřích, farář si povzdechl a pravil, "Tak dobrá, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů." Majdalénka se ale nehýbala. "Zpověď je u konce, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů, a hříchy ti budou odpuštěny. Očištěna budeš moci v neděli přijmout tělo Páně." "Důstojnosti, já otčenáš neumím," vylezlo z Majdalénky jak z chlupaté deky.


Farář si znovu povzdechl, tentokrát hlasitěji, a s námahou se vysoukal ze zpovědnice. Odešel do sakristie, kde dlouho nemohl najít něco, co už celou věčnost nepotřeboval.




Vrátil se po hodné chvíli, a v ruce držel cosi, co jen vzdáleně připomínalo důtky. Na krátkém držadle byly místo obvyklých řemínků připevněny růžence. Kněz klečící děvečce vyhrnul sukni, a těmi legračními důtkami ji několikrát přetáhl po početných spodničkách. Chrastění semen klokočí zaznělo v tichém chrámě nezvykle hlasitě.




Farář se vrátil do zpovědnice, příliš těsné pro jeho dobře živené a dnou týrané tělo, a vyndal z kapsáře druhou věc, co tak dlouho hledal v sakristii. Byl to svatý obrázek. Na lícové straně bylo v křiklavých barvách vyvedeno utrpení svatého Šebastiána, probodaného početnými šípy, na rubové straně pak Otčenáš, v latinské i v české řeči. Prostrčil obrázek zamřížovaným okénkem. "Modlitbu se naučíš, a v neděli, před svatým přijímáním se u mě zastavíš v sakristii, a já tě vyzkouším." Dívka ale nepřestávala klečet. "Na co ještě čekáš, dcero? Jdi spánembohem a zpytuj své svědomí!" "Prosím pěkně, otče, já neumím číst," špitla dívka po dalším dlouhém mlčení.




Kněz si povzdechl potřetí a pravil, aby Majdalénka přišla v pátek touto dobou k němu na faru.


V pátek, po dvouhodinovém martýriu byla Majdalénka schopna jakž tak odmemorovat nejjednodušší křesťanskou modlitbu. Farář ji pozval na další pátek, že se budou učit číst.




Při první lekci Majdalénka zvládla písmena A a B, a čtení slov tato písmena obsahující. Farář tento úkol, který na sebe dobrovolně vzal, nepovažoval za břemeno. Naopak, přítomností mladé studentky jakoby pookřál. Poněkud ho přestaly bolet klouby, a pozapomněl i na kašel způsobený silnými doutníky. Když se Majdalénka loučila, pravila, že při zpovědi zapomněla na jeden hřích. Kněz zvedl obě ruce před sebe, jako kdyby zaháněl ďábla. "Nic mi neříkej! Tady mi nic neříkej! Fara není posvěcené místo, a já tady nesmím zpovídat, ani dát rozhřešení. Pokud tě tíží nějaký hřích, přijď v neděli před mší ke zpovědi!"




Při další zpovědi se děvečka vyznala, že obcovala se svým pantátou. Starý kněz se nedokázal přimět k spravedlivému rozhořčení. Holka je mladá, krev a mlíko, a obcování, pokud přímo nezlepšuje zdraví, přinejmenším zabraňuje jeho zhoršování. A pokud zná manželku sedláka Čtvrtlánníka, ten si doma také moc neužije. Jen aby neutrpěla vážnost jeho úřadu, nasadil přísný tón a pravil, "To je těžký hřích, dcero, tady otčenáše nepomohou. Až přijdeš na další lekci čtení, dostaneš výprask na holý zadek." Opomněl však děvečku vystříhat, aby víckrát takto nehřešila.


Po další lekci, když se společně naučili číst písmena C, D a E, farář zazvonil na kuchařku. Vešla dívka stejně růžolící, jako Majdalénka. "Apolénko, buď tak dobrá, dones nám rákosku! Však víš, kde ji máme." Kuchařka se usmála, udělala pukrle,  a pravila, že to velmi dobře ví. Přitom se maně pohladila po zadečku.




Když se vrátila s rákoskou, farář přikázal Majdalénce, aby si svlékla všechno šatstvo, a položila se na břicho na lavici vedle krbu. Potom pravil, že jeho svaly a kosti jsou oslabeny nejen věkem, ale i početnými chorobami, a že by nebyl schopen hříšnici udělit výprask dostatečné síly. Požádal proto kuchařku, aby dala Majdalénce pětadvacet rákoskou. On že na to dohlédne. "Však víš, jak jsem tě to učil," pravil s potutelným úsměvem. Apolénka opět vykouzlila pukrle i s úsměvem, a řekla, že ví.


Farář se usadil pohodlně  do křesla a pomocí půl krabičky sirek si namáhavě zapálil doutník, který ne a ne chytnout. Apolénka uchopila rákosku, rozmáchla se, rákoska zasvištěla, a těsně před dopadem na hýždě zabrzdila, aby dopadla s téměř nulovou rychlostí. Kuchařka si dávala načas a pokračovala ve výprasku tak, aby představení vydrželo, než dohoří doutník.




Kněz se zatím kochal pohledem na mladé kypré tělo, zbavené veškerého textilu, svíjející se pod neškodnými údery rákosky. Jeho dojmy poněkud kalily teologické úvahy, zda to, co tady se dvěma mladými děvami provádí, je hřích, a jestliže ano, podle jakého paragrafu, respektive přikázání. Když bylo po výprasku i po doutníku, začalo mu být poněkud líto, že už je konec. Hlavou mu proběhla i rouhavá myšlenka na promarněné mládí.




V neděli před mší děvečka prozradila, že s pantátou obcuje vždycky, když je panímáma na mši. Tentokrát se důstojný pán opravdu rozčílil. No, toto! Využívat nábožné zanícení jiné osoby k chlípnostem těla, to je už skutečně moc. Ale potom si uvědomil, že kdy vlastně se má sedlák Čtvrtlánník věnovat chlípnostem těla, když je jeho Xantipa jinak stále doma? V duchu se okřikl za tuto kacířskou myšlenku, a hned si udělil pokání: celý týden se bude oblékat do sutany bez kostelníka. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Páteční představení, které tak pohladilo jeho duši, bude mít pokračování.  Nahlas řekl, "To je neslýchaně hanebný hřích. Budeš dostávat kruté výprasky každý pátek, dokud se nenaučíš číst."




Když Majdalénka zvládla i písmeno Z a dokázala dost plynně přečíst celý slabikář pro první třídu c. a k. lidových škol, přišlo jí líto, že už nebude moci k tomu starému hodnému pánovi docházet. Stejně líto to bylo i knězi. Ten to ale snášel se stoickou důstojností. Neboť, jak pravil kterýsi filosof, není třeba se trápit nad tím, co není, ale těšit se z toho, co je.




Začátkem žní Majdalénka řekla pantátovi, že se vyzpovídala z toho, že spolu souloží. "Káčo pitomá, užvaněná," řekl statkář rozhořčeně, "víš, co by bylo, kdyby to ten starý páprda vyzradil panímámě? To bych se mohl jít rovnou oběsit." Sedlák se svatostánku mnoho let úspěšně vyhýbal, a tak nevěděl nic o zpovědním tajemství. Odepjal si opasek, a začal Majdalénku mrskat po zadku. "Ale," namítla děvečka, "důstojný pán mě vyplácel na holou."

No comments:

Post a Comment