"Bratři a sestry v
Kristu," hřímal starý páter Pankrác Hlobil na třetí devítnikovou neděli z kazatelny venkovského svatostánku,
"za několik týdnů oslavíme největší křesťanské svátky, vrcholící
vzkříšením našeho Spasitele a Pána, Ježíše Krista. Bylo by nanejvýš žádoucí
přivítat tento slavnostní okamžik duchovní očistou v podobě svátostí svaté
zpovědi a svatého přijímání. Budu zpovídat denně od 6 do 7 ráno a od 6 do 7
večer. Vidím, že řada z vás u svaté zpovědi nebyla ještě vůbec a mnozí další se
této svátosti vyhýbají po celou řadu let. Věřím, že tentokrát se ke svaté
zpovědi dostaví opravdu všichni. Věřící, kteří se v týdnu očistí svatou
zpovědí, mohou přijmout tělo boží během bohoslužby v neděli následující po
zpovědi."
Majdalénka, asi dvacetiletá
růžolící děvečka statkáře Čtvrtlánníka, si byla jista, že duchovní hovoří o ní
a k ní. Byla si jista i v tom, že stejně jako farář, se na ni dívají i všichni
spoluvěřící. Kdyby hanbou nesklopila oči, viděla by, že sklopených oči v
místním svatostánku jsou desítky, a že tudíž vesničané mají jiné starosti,
než Majdalénku pozorovat.
Nicméně se Majdalénka rozhodla,
že svůj lhostejný postoj k náboženství napraví. Vypravila se do svatostánku
příštího dne, hned po večerním dojení. Kostel byl liduprázdný a i důstojný pán
už byl na odchodu. Už měl dokonce svlečenou sutanu. Když spatřil Majdalénku,
jeho pocity byl smíšené. Na jedné straně byl rád, že se v celé vesnici našla aspoň jedna ovečka,
která si jeho včerejší slova vzala k srdci. Na druhé straně však už byl duševně
připraven na korbel vína a doutníček v příjemně vytopené světnici. Teď bude
muset tyto příjemné činnosti kvůli této mladé hříšnici odložit.
Opětovné oblečení sutany bez
pomoci kostelníka byl v jeho věku a při jeho dně dost problém, ale poskytování svátostí bez
důstojného oblečení, stejně jako případné odmítnutí pozdní návštěvnice se
příčilo farářovu soukromému morálnímu kodexu. Když se konečně upravil, posadil
se do zpovědnice a pokynul Majdalénce, že se může začít zpovídat.
Majdalénka poklekla na schůdek u
zpovědnice, a mlčela. "Nuže, dcero," laskavě ji pobídl duchovní,
"pověz zde, ve svatostánku našeho Pána a před jeho tváří, jaké hříchy tíží
tvou duši od poslední svaté zpovědi." Páter taktně nerozmazával
skutečnost, že dívka je u zpovědi dnes poprvé. Děvečka dále mlčela, a až po
dalším povzbuzení vykoktala, že jednou ji panímáma poslala do spižírny pro
zavařeninu, a ona si z ní cestou trochu ulízla.
Kdyby v kostele nebylo přítmí a
ve zpovědnici pak docela tma, znásobená navíc zamřížovaným okénkem, Majdalénka
by viděla, jak farář obrátil oči k nebesům. Ten ale nechal vyznání bez
komentáře a vyzval dívku, aby pokračovala. "Byla jsem u hokynáře nakoupit sůl
a cukr, a potom jsem se hned nevrátila domů, ale seděla jsem chvíli v trávě u
potoka a naslouchala ptactvu nebeskému."
Velebníček zapochyboval, že pozvání
vesničanů k předvelikonoční duchovní očistě byl dobrý nápad. Husička se přijde
svěřit s hříchy nevinnějšími, než jsou hříchy samotného duchovního pastýře, zatímco zloději, podvodníci, intrikáni, smilníci a lháři (že by v "jeho" vesnici žili i vrazi, to farář a priori odmítal byť jen připustit) se nepřijdou vyzpovídat jak je rok
dlouhý. Coby rok! Jak je život dlouhý. O jejich hříších se musí farář dovídat jinou cestou, nejčastěji v hospodě, kam si chodí zahrát mariášek s notářem a řídícím, a dopřeje si při tom jedno-dvě pivečka.
Když si dívka ani po několika
dalších výzvách nevzpomenula na žádný další hřích, farář si povzdechl a pravil,
"Tak dobrá, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů." Majdalénka se ale
nehýbala. "Zpověď je u konce, dcero. Pomodlíš se pět otčenášů, a hříchy ti
budou odpuštěny. Očištěna budeš moci v neděli přijmout tělo Páně."
"Důstojnosti, já otčenáš neumím," vylezlo z Majdalénky jak z chlupaté
deky.
Farář si znovu povzdechl,
tentokrát hlasitěji, a s námahou se vysoukal ze zpovědnice. Odešel do
sakristie, kde dlouho nemohl najít něco, co už dlouho nehledal.
Vrátil se po hodné chvíli, a v
ruce držel cosi, co jen velmi vzdáleně připomínalo důtky. Na krátkém držadle
byly místo obvyklých řemínků připevněny růžence. Kněz klečící děvečce vyhrnul
sukni, a těmi legračními důtkami ji několikrát přetáhl po početných spodničkách.
Znovu se posadil do zpovědnice a
vyndal z kapsáře druhou věc, co tak dlouho hledal v sakristii. Byl to svatý
obrázek. Na lícové straně bylo v křiklavých barvách vyvedeno utrpení svatého
Šebastiána, probodaného šípy, na rubové straně pak Otčenáš, v
latinské i české řeči. Prostrčil obrázek zamřížovaným okénkem. "Modlitbu
se naučíš, a v neděli, před svatým přijímáním se u mě zastavíš v sakristii, a
já tě vyzkouším." Dívka ale nepřestávala klečet. "Na co ještě čekáš,
dcero? Jdi spánembohem a zpytuj své svědomí!" "Prosím pěkně, otče, já
neumím číst," špitla dívka po dalším dlouhém mlčení.
Kněz si povzdechl potřetí a
pravil, aby Majdalénka přišla v pátek touto dobou k němu na faru.
V pátek, po dvouhodinovém
martýriu byla Majdalénka schopna jakž tak odmemorovat nejjednodušší křesťanskou
modlitbu. Farář ji pozval na další pátek, že se budou učit číst.
Při první lekci Majdalénka
zvládla písmena A a B, a čtení slov tato písmena obsahující. Farář tento úkol,
který na sebe dobrovolně vzal, nepovažoval za břemeno. Naopak, přítomností
mladé studentky jakoby pookřál. Poněkud ho přestaly bolet klouby, a pozapomněl
i na kašel způsobený silnými doutníky. Když se Majdalénka loučila, pravila, že
při zpovědi zapomněla na jednu věc, o níž ani netušila, že je to hřích. Kněz zvedl obě ruce před sebe, jako kdyby
zaháněl ďábla. "Nic mi neříkej! Tady mi nic neříkej! Fara není posvěcené
místo, a já tady nesmím zpovídat, ani dát rozhřešení. Pokud tě tíží nějaký
hřích, přijď v neděli před mší ke svaté zpovědi!"
Při další zpovědi se děvečka
vyznala, že obcovala se svým pantátou. Starý kněz se nedokázal přimět k
spravedlivému rozhořčení. Holka je mladá, krev a mlíko, a obcování, pokud přímo
nezlepšuje zdraví, přinejmenším zabraňuje jeho zhoršování. A pokud zná manželku
sedláka Čtvrtlánníka, ten si doma moc neužije. Jen aby neutrpěla vážnost
jeho úřadu, nasadil přísný tón a pravil, "To je těžký hřích, dcero, tady
otčenáše nejsou nic platné. Až přijdeš na další lekci čtení, dostaneš výprask na holý
zadek." Opomněl však děvečku vystříhat, aby víckrát takto nehřešila.
Po další lekci, když se společně
naučili číst písmena C, D a E, farář zazvonil na kuchařku. Vešla dívka stejně
růžolící, jako Majdalénka. "Apolénko, buď tak dobrá, dones nám rákosku!
Však ty víš, kde ji máme." Kuchařka udělala pukrle, usmála se, a pravila,
že to velmi dobře ví. Přitom se maně pohladila po zadečku.
Když se Apolénka vrátila s rákoskou, farář
přikázal Majdalénce, aby si svlékla všechno šatstvo, a položila se na břicho na
lavici vedle pece. Potom pravil, že jeho svaly a kosti jsou oslabeny nejen
věkem, ale i početnými chorobami, a že by nebyl schopen hříšnici udělit výprask
dostatečné síly. Požádal proto kuchařku, aby dala Majdalénce pětadvacet
rákoskou. On že na to dohlédne. "Však víš, jak jsem tě to učil,"
pravil s potutelným úsměvem. Apolénka opět vykouzlila pukrle i s úsměvem stejně potutelným, a
řekla, že ví.
Farář se usadil do křesla a
pomocí početných sirek si namáhavě zapálil doutník, který ne a ne chytnout.
Apolénka uchopila rákosku, rozmáchla se, rákoska zasvištěla, a těsně před
dopadem na hýždě zabrzdila, aby se jich sotva dotkla. Kuchařka si dávala načas a
pokračovala ve výprasku tak, aby představení vydrželo, než doutník dohoří.
Kněz se zatím kochal pohledem na
mladé kypré tělo, zbavené veškerého textilu, zmítající se při markýrovaném
výprasku. Jeho dojmy poněkud kalily teologické úvahy, zda to, co tady s těmi
dvěma mladými děvami provádí, je hřích, a jestliže ano, podle jakého paragrafu,
respektive přikázání. Když bylo po výprasku i po doutníku, začalo mu být
poněkud líto, že už je konec. Hlavou mu probleskla i rouhavá myšlenka na
promarněné mládí.
V neděli před mší děvečka
prozradila, že s pantátou obcuje vždycky, když je panímáma na mši. Tentokrát se
důstojný pán opravdu rozčílil. No, toto! Využívat nábožné zanícení jiné osoby k
chlípnostem těla, to je už skutečně moc. Ale potom si uvědomil, že kdy vlastně
se má sedlák Čtvrtlánník věnovat chlípnostem těla, když je ta jeho Xantipa
jinak stále doma? V duchu se okřikl za tuto kacířskou myšlenku, a hned si
udělil pokání: celý týden se bude oblékat do sutany bez kostelníka. Ale všechno
zlé je k něčemu dobré. Páteční představení, které tak pohladilo jeho duši, bude
mít pokračování. Nahlas řekl, "To
je neslýchaně hanebný hřích, dcero! Budeš dostávat kruté výprasky každý pátek, dokud
se nenaučíš číst."
Když Majdalénka zvládla i písmeno
Z a dokázala dost plynně přečíst celý slabikář pro první třídu c. a k. lidových
škol, přišlo jí líto, že už nebude moci k tomu hodnému starému pánovi docházet.
Stejně líto to bylo i knězi. Ten to ale na rozdíl od Majdalénky snášel se stoickou důstojností, k níž
byl trénován. Neboť, jak pravil kterýsi filosof, není třeba se trápit nad tím,
co není, ale těšit se z toho, co je.
Začátkem žní se Majdalénka
přiznala pantátovi, že se vyzpovídala z toho, že spolu souloží. "Káčo
pitomá, užvaněná," řekl malostatkář ustaraně, "víš, co by bylo, kdyby
to ten starý paprika vyzradil panímámě? To bych se mohl jít rovnou utopit do strouhy."
Sedlák byl známý neznaboh, a nevěděl, že existuje něco jako zpovědní tajemství.
Odepjal si opasek, a začal Majdalénku mrskat po zadku. "Ale," namítla
děvečka, "důstojný pán mě vyplácel na holou."
No comments:
Post a Comment