Vlasta aneb Ráno začalo sněžit

  Ráno začalo sněžit 

  "Chumelí," řekla moje žena. "Zase bude kalamita."

  Podíval jsem se z okna. Opravdu to vypadalo dosti hrozivě. K zemi se líně snášely miliony jak dětská dlaň velkých vloček.

  "Kdepak," pravil jsem, "do večera bude po sněhu."

  "To se mýlíš," řekla Vlasta.

  "Bohužel ti musím oponovat," nedal jsem se.

  "Vsaď se," pravila.

  "Tak jo," řekl jsem, "jestli tady v šest večer bude jen jedna jediná sněhová vločka, tak...", byl jsem si svou věcí jist, a tak jsem nabídl dost vysokou prémii, "... tak ti zaplatím víkendový wellness pobyt v Marijánkách."

  "Co si vezmu na sebe?" I ona si nepochybně byla svou věcí jista.

  "A co vsadíš ty?" zeptal jsem se.

  "To se musí?" otázala se.

  "Jo, musí. Na každou sázku musí být protisázka."

  "Ale já nic nemám."

  "V takovém případě se nemůžeš sázet."

  Dlouho přemýšlela. Marijánky si rozhodně nechtěla dát ujít. Potom vyhrkla, "Jestli prohraju, tak mi třeba můžeš naplácat na zadek."

  Nebyla to sice přiměřená protihodnota, nicméně jsme si na to plácli.

  Za dvě hodiny přestalo sněžit, do dvanácti se všechen sníh rozpustil, a o další dvě hodiny později byly chodníky i vozovky zcela suché.

  Večer jsem prohodil, že chci svou výhru.

 Snažila se smlouvat, ale nakonec se s nechutí a s otráveným ksichtem přehnula přes můj klín.

  Asi desetkrát jsem ji pleskl po tlustém bordovém froté županu po kotníky. Vlastička ale zůstala ležet. V náhlém popudu jsem uchopil lem županu, a vyhrnul ho vysoko na záda. Pokračoval jsem ve výprasku na zadek chráněný jen bílými bavlněnými kalhotkami. Trochu jsem přitvrdil a dal jí příslovečných pětadvacet. Ale ona se stále neměla k tomu, aby vstala. Zaháknul jsem ukazováček za gumičku kalhotek a odhalil kousek žlábku mezi hýžděmi. Čekal jsem, co to udělá. Ale Vlasta neprotestovala ani teď. Uchopil jsem gumu kalhotek oběma rukama, a prádlo jsem stáhl až k zemi. Vlasta začala kopat nohama, aby se kalhotek zakleslých kolem kotníků zbavila. Vykoukla na mě bílá a hladká zadnička, ani tlustá, ani hubená, zcela nedotknutá dosavadním výpraskem přes textil. Byl jsem docela zaskočen její krásou. Samozřejmě, že jsem vlastní manželku viděl nesčetněkrát nahou, ale tato poloha, s vyšpulenými a ke stropu trčícími hýžděmi, byla pro mě nová. Ke svému překvapení jsem se tímto pohledem vzrušil. Jak to, že jsem, napůl slepý, měl dosud oči jen pro mléčné žlázy a Venušin pahorek, a nevšímal si té krásy na druhé straně? Jak to, že mi tak dlouho ucházela geometrická dokonalost inspirující stovky, ba i tisíce, renesančních, barokních i pozdějších malířů a sochařů? Uvědomil jsem si, že jsem o hodně, hodně přicházel. Zachtělo se mi tu nádheru hladit a hýčkat, ale sázka mě zavazovala zbarvit tu bělobu do růžova, a zvrásnit tu hladkost otisky své dlaně. Na hýčkání jistě bude příležitost někdy později, možná dost brzy. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem, než jsem začal s masáží.

  Pleskal jsem ji dost tvrdě střídavě po obou půlkách, s pravidelnou frekvencí dvakrát za sekundu. Prdýlka se barvila do růžova, později do nachova, ale Vlasta ani slovem, ani gestem nedala najevo přání, že bych měl přestat. Vyplácel jsem asi čtvrthodinu, až mě začala umdlévat ruka. Přestal jsem, ale Vlasta ležela dál. "Končíme," řekl jsem. "Už nemůžu."

  Postavila se se stejnou nechutí, s jakou si před hodinkou líhala, a upravila si župan. Kalhotky nechala ležet na zemi. "Asi se budu vsázet častěji," řekla má polovička koketně. "Ať vyhraju, nebo prohraju, vždycky na tom vydělám."

  Budu muset ráno skočit do galanterie a koupit si nějaký pořádný pásek.

  Ale ráno zase začalo sněžit.