Paměti spankerské rodiny
1.
Krystýna První láska
Jmenuji se Krystýna, a je mi už přes šedesát. Vyrůstala jsem tedy v nechvalně známých padesátých letech, a navíc na vesnici. Tatínek byl soukromě hospodařící rolník, čili, jak se v té době říkalo, kulak. Jako maloburžoazní živel nesměl nikoho zaměstnávat, a tak byl na celé, poměrně dost velké hospodářství sám. Na rozdíl od svého otce, děda a ostatních předků po meči. Maminka mu moc nepomohla, protože měla na starosti dům, zahradu a mě, která jsem se, co do práce a starostí, domu a zahradě plně vyrovnala. Byla jsem totiž čertovo kvítko. Na mou výchovu byla máma sama. Naši se kvůli ní často hádali. Děvče roste jak dříví v lese, já už na ni nestačím, a ty se nestaráš, co z ní jen bude. Otec se bránil tím, že má jednak moc práce, a jednak velkou sílu, a kdyby mě začal "vychovávat", nejspíš by mě zabil. A on nemá nejmenší zájem dostat se do kriminálu. Stejně tam jednou nohou neustále je, protože neplní, nebo pozdě plní předepsané dodávky.
Takže máma byla na výchovu sama, a já čertovo kvítko. Nepomáhalo kázání, nepomáhalo přesvědčování, nepomáhaly domluvy, ani jiné makarenkovské metody. Co jiné zůstávalo, než bití. Výprasky byly u nás na denním pořádku. Vařečkou, páskem, v pozdějším věku rákoskou. Párkrát gumovou hadicí. Měla jsem k výpraskům ambivalentní vztah. Když jsem dostávala, nesnášela jsem je. Řvala jsem, ječela, uhýbala, vytrhávala matce nástroj z ruky, prala se s ní, škrábala, nadávala. Za nadávání jsem si obvykle vysloužila přídavek. Ale to mi nebránilo, abych večer, před usnutím, už od raného dětství, nesnila o tom, jak od kluka nebo kluků z naší školky nebo školy dostávám na holou, a mu nebo jim to občas oplácím. Dokonce i v nízkém věku mě to příjemně vzrušovalo, a hladila jsem se pod noční košilkou. A když máma jednou měsíčně odjela do nedalekého, lépe zásobovaného městečka na větší nákup, svlékala jsem se donaha, ze skříně brala rákosku a před zrcadlem se s ní mrskala po zadku. Nebylo to, jak jsem si to vysnila, ale jisté vzrušení to přinášelo.
V deváté třídě, to už mi bylo víc než patnáct, jsem o přestávce vyprávěla spolužačce Aleně, "jak zasraní komouši neustále zvyšují tátovi dodávky, a že je už vůbec nedokáže plnit." Zaslechl to jeden učitel, a prostřednictvím mé žákovské knížky si pozval mámu do školy. Že nemá cenu volat otce, to mu bylo jasné.
Ukázalo se, že nevadilo slovo "zasraní", jako spíš "komouši". Učitel matce řekl, že máme štěstí, že to slyšel on a ne někdo jiný. A že on to rozhodně rozmazávat nemíní, zvláště ne teď, kdy se rozhoduje o středoškolském studiu, ale že by mi matka měla v zájmu nás všech domluvit, a postarat se, aby se to už neopakovalo.
Když se máma vrátila ze školy a pověděla mi, co se dozvěděla, poslala mě do stodoly, že se mám připravit na výprask.
Výprasky se u nás odehrávaly s křikem, ale bez rituálů. Když mě máti řezala, tak při tom řečnila, děláš nám ostudu, máš všechno, co se ti zaráčí, nic od tebe nechceme, jen aby ses chovala jako člověk, nedáš si říct, když s tebou jednáme po dobrém, jak si to vůbec představuješ, co z tebe vyroste, ale já to z tebe vytluču, a jestli ještě jednou, tak si mě nepřej. Ale žádné podávání nástroje, žádné počítání ran, žádné děkování po každém úderu, žádné ponižování, žádné skloňování do třetího a čtvrtého pokolení, jak se o tom píše v hloupých spankingových povídkách, které mi teď ve stáří dávají číst mé dcery. Nic takového. Seřezala mě, co se do mě vešlo, ale tím to končilo. Po výprasku jsme zase byly milující matka a milovaná dcera. Ale teď se to změnilo. Výprask, který mě čekal, bude asi něčím výjimečný. Vždycky jsem byla bita v kuchyni, nebo v síni, a to hned, jak se provalil některý z mých průšvihů. Bez odkladu. A teď najednou "připrav se". Co tím myslí? Nikdy se žádné přípravy nekonaly. Všechno se dělo spontánně a živelně. Trest byl v korelaci se zločinem. A proč do stodoly?
Pochopila jsem to tak, že tentokrát to bude na holou. Svlékla jsem se donaha, a celá rozechvělá čekala, co bude. Za chvíli přišla máma se dvěma pruty. Trochu se zarazila, když mě viděla nahou. Původně zřejmě vůbec neměla v úmyslu mě bít na holé tělo. Ale rozhodně se ani nemínila se mnou nějak handrkovat. Začala mě mrskat po hýždích, a nepřestala, dokud se jí oba pruty nezlomily. Řvala jsem jak pominutá, ke konci jsem se počůrala, ale tentokrát jsem se nebránila. Jen jsem se prohýbala jako luk a občas se chytila rukama za bolavé půlky. Ale hned jsem se zas pouštěla, protože bití po rukou bylo ještě horší. Jak jsem se tak mlela, maminka se občas netrefila, a nejedna rána skončila na zádech nebo na stehnech. Když bylo po výprasku, matka odešla beze slova. I to bylo novum. Jinak mě vždycky trochu pohladila, polaskala, usmála se, objala. Abych viděla, že mě nebije z nenávisti, ale pro mé dobro. Teď nic.
Bolelo to jako čert, ale když výprask skončil, trochu se mi ulevilo. Nejen fyzicky. Zadek jsem sice měla v jednom ohni, ale to bylo docela příjemné. Uvědomila jsem si, že takhle nějak jsem si to představovala při tom snění před spaním. Během výprasku nesnesitelná bolest, po něm úleva a blahodárné teplo rozlévající se v oblasti pánve. Když jsem se vrátila do kuchyně, objala jsem matku a políbila ji. Trochu roztála a věnovala mi smutný úsměv. Slova už nebyla potřebná.
Na druhý den jsem měla ve škole tělocvik. Bývalo zvykem, že žáci, kteří předcházejícího dne doma absolvovali výprask, se z tělocviku omluvili. Učitelé pro to měli pochopení. Na venkově byly tělesné tresty běžné, a slušní učitelé neměli zájem vystavovat žáky kromě bití ještě i ponižování. Já se ale z hodiny tělesné výchovy tentokrát neomluvila. Nevím už, co mě k tomu vedlo, ale nejspíš jsem chtěla, aby učitel, který si matku pozval, viděl, že mi opravdu "domluvila".
Neuvědomila jsem si ale, že kromě učitele, má jelita uvidí i spolužáci.
Nebyla jsem škaredá, ale ke kráse jsem měla daleko. Kromě toho jsem byla poněkud tlustší, než je zdrávo. Kluci o mě tedy neměli valný zájem. To mě trochu trápilo. V tomto věku už měly skoro všechny holky nějakého ctitele. Ale teď jelita na prdelce způsobila, že jsem se najednou stala středem pozornosti. Považovali mě za hrdinku nejen proto, že jsem snesla tvrdý výprask, ale - a to hlavně - proto, že jsem se nestyděla k němu přiznat. Spolužáci se kupodivu zachovali na úrovni. Kluci s účastí chodili kolem mě, utěšovali chápavými slovy, někteří mě po jelitech pohladili, jeden nebo dva mě něžně poplácali. Všichni se usmívali, aniž by se vysmívali. Dokonce i holky si odpustily obvyklé vyrývání, Alena mě se spikleneckým mrknutím políbila na tvář. Jen Ludva, čistý jedničkář s hnusnou povahou, se tvářil jako že "dobře ti tak". Ale i on se zdržel obvykle jedovatého komentáře.
Po tělocviku, když už jsem byla oblečená, se ke mně připlichtil jistý Matěj, a zašeptal, že by si chtěl můj zadek prohlídnout zblízka. Matěj se mi docela líbil, a někdy figuroval v mých romantických snech. Občas jsem si říkala, že bych se nezlobila, kdyby se mi dvořil. Nechtěla jsem si k němu zabouchnout vrátka tím, že bych teď odmítla. Tak jsem řekla, že jo, ať k večeru přijde za naši zahradu, kde táta před lety vysadil něco mezi živým plotem a větrolamem.
Když jsem se večer protáhla křovím, Matěj tam už čekal. Kuráž mu nějak došla, a on dlouho rozpačitě mlčel. Musela jsem mu vyjít na pomoc. "Chtěl jsi vidět ten zadek, ne?" Celý se chvěl a nebyl schopen slova. Jen přikývl. Ohryzek mu nervózně poskakoval nahoru a dolů. Otočila jsem se k němu zády, stáhla si kalhotky a vyhrnula sukni. Matěj si dřepl a zblízka si prohlížel to pestře pruhované pozadí. Když se vynadíval, konečně se rozhovořil. Povídal, jak se mnou cítí, a že mi přeje, aby mě to brzy přestalo bolet. Odsekla jsem, že není proč mě litovat. Zasloužila jsem si, tak jsem to schytala. No a co. Nebylo to nic strašného, zalhala jsem. "Copak ty nedostáváš výprasky?" zeptala jsem se. "Dostávám, ale u kluků je to něco jiného. My jsme na to zvyklí." "Jak víš, že já zvyklá nejsem?" zasmála jsem se. Získala jsem u něj další bod. To mu dodalo odvahy, a požádal mě, jestli mě může po tom zadku plácnout. "Můžeš, ale jen jednou." Plácl mě čtyřikrát, ale tak jemně, že jsem nic necítila. "Na co čekáš?" řekla jsem mu. "Pokračuj! A trochu přitlač." Znovu jsem si vyhrnula sukni a trochu se předklonila. Matěj mě plácal po hýždích, co mu síly stačily. Skoro mi bylo líto, že musím jít k večeři.
Na druhý den Matěj ke mně přistoupil, a pošeptal mi, že o tom včerejšku řekl kámošům. A oni by to prý taky chtěli vidět. Trochu jsem se na něj zlobila, že to vykecal. Ale jen na oko. Fakticky jsem byla ráda, že je o mě zájem. Konečně. "Tak jo. Tak je přiveď. Na stejné místo."
Trvalo to pět dní, než měli kluci všichni najednou čas, a tak, když jsem za křovím vyhrnula sukni, jelita byla splasklá a pruhování na zadnici vybledlé. Kluci byli zklamaní. Když jsem viděla jejich posmutnělé ksichtíky, přišlo mi jich líto. Navrhla jsem, že když chtějí vidět jelita, ať se o nějaká postarají. Ale jen přes kalhotky. Honza, Stáňa, a Vojta si nalámali pruty a otrhali z nich listí. Matěj zůstal stranou. Ten už si svoje užil. Ale podíval se rád. Předklonila jsem se, a kluci mě každý asi desetkrát švihli po vyšpuleném zadku. Celkem nic to se mnou neudělalo. A opravdu, když mi kalhotky stáhli, aby se přesvědčili, jak dopadla jejich snaha, prdelka byla sotva růžová. Děláte to lajdácky, pokárala jsem je. Tak znova! Kalhotky jsem tentokrát nechala dole. Když kluci znovu absolvovali svoje kolečko, už to bylo lepší. Párkrát to štíplo tak, že jsem se musela s tlumeným výkřikem prohnout. Ale ještě stále to nebylo úplně ono. Vyzvala jsem Matěje, aby taky přiložil ruku k dílu. Ukázalo se, že Matěj není takový jelimánek, jaký se mi jevil tehdy po výprasku ve stodole. Teď se projevil jako docela nápaditý inovátor. Půjčil si od ostatních kluků jejich pruty, a vyrobil z nich improvizovanou metlu. Tentokrát jsem se prohýbala po každém švihnutí, a musela jsem se moc přemáhat, abych neječela a nepřivolala nějaké zvědavce z vesnice. Matějovi se to zalíbilo. Nepřestal při deseti, jako ostatní, ani při často skloňovaném čísle pětadvacet. Když bylo švihů asi padesát, požadala jsem ho, aby přestal. Švihl mě ještě asi desetkrát, a byl konec. Tekly mi slzy, jak hrachy, ale byla jsem šťastná. Ještě jsem zůstala v předklonu, aby si kluci mohli prohlídnout a ohmatat početná jelita. Dělali to velmi jemně. Každý mě ještě něžně poplácal, a pak se rozloučili. Matěj ještě zůstal. Když jsem se oblékla, přivinul si mě k sobě, dal mi bratrskou pusu za ucho, pochválil mě, jaká jsem statečná - on takový výprask nikdy nedostal, ani by ho nevydržel - a pak se zeptal, jestli ještě někdy může přijít za křoví. Mé štěstí dostalo korunku. Měla jsem kluka.
No comments:
Post a Comment