S podřízenou, dlouholetou platonickou přítelkyní Želmírou, Želkou, jsme seděli u pozdního oběda a povídali si. "Dnes se mi o tobě zdálo," řekl jsem. "Chceš vědět, co?" Chtěla. Byli jsme spolu na služební cestě v blízkém zahraničí. Po vyřízení služebních záležitostí jsme si dali krátký rozchod, abychom se mohli podívat po obchodech (aby se Želka mohla podívat po obchodech). Ale v době, kdy jsme se měli znovu sejít a odjet, Želka nikde. Jednak jsem se zlobil, že je nedisciplinovaná, jednak jsem měl strach, jestli se jí něco nestalo. V té zemi se motaly spousty imigrantů, o nichž jsme denně slýchali hrůzostrašné zprávy. Navíc si Želka zapomněla v autě mobil, takže jsem ji ani nemohl upomenout. Měla zpoždění skoro dvě hodiny. Neřekl jsem nic, ale dal jsem jí najevo, že se zlobím. Velmi zlobím. Ale když jsme se vrátili do republiky, zastavil jsem na prvním odpočívadle, přehnul ji přes kapotu a naplácal jí na zadek, co se do něj vešlo.
Myslel jsem, že se Želka na to vyprávění urazí, nebo že mi řekne, že jsem čuně, chlívák, sadista a mačo. Ale ona zareagovala úplně jinak. "Byla jsem při tom výprasku nahá?" chtěla vědět. Ne, nebyla. "Tak to byl houby výprask," pravila. "Pokud žena při výprasku není nahá, nebo aspoň nemá stažené kalhotky, je výprask k ničemu."
Chtěl jsem vědět, odkud to tak dobře ví. Dostala snad někdy výprask? "Ne dostala, ale dostávala. První byl za trest. Už si ani nepamatuji, za co to bylo, ale provedla jsem něco moc hnusného. Můj první kluk, s nímž jsem v té době ještě ani nespala, řekl, že mě musí potrestat. S tím jsem souhlasila. Opravdu jsem si zasloužila. Přehnul si mě přes koleno a naplácal mi na zadek rukou. Když skončil, zůstala jsem mu ležet na klíně. Už nevím, jestli jsem to považovala za málo adekvátní trest, nebo jestli se mi to už začalo líbit. Nevím. Každopádně jsem si vyhrnula sukni na záda. Jarda to správně pochopil a naložil mi přes kalhotky víc než poprvé."
"Když už jsme byli milenci, byli jsme na výletě v lese. Zastavovala jsem se u keřů s dlouhými rovnými pruty a ohmatávala je. Když jsem to udělala asi pošesté, Jarda se mě zeptal, co to dělám. Po menším upejpání jsem mu řekla, že uvažuji, který prut by se nejlíp hodil na výprask. Jardovi se to moc nelíbilo. Nebyl to žádný surovec, a nechtělo se mu mě bít, zvláště když jsem nic neprovedla. Ale když se to opakovalo, ulomil jeden z prutů, které jsem obdivovala, a řekl, ´Tak dobře. Když to tak moc chceš, tak jdeme na to.´ Poručil mi, abych se předklonila, ale já si místo toho sáhla pod sukni, stáhla si kalhotky a pohodila je do mechu. Potom jsem si vyhrnula sukni. První rána docela štípla. Vykřikla jsem bolestí a chytila se oběma rukama za zadek. Jarda se zeptal, jestli má přestat. ´Ne, nepřestávej, dokud ti neřeknu.´ Vydržela jsem asi do šedesátky. Potom jsem mu rozepla kalhoty a řekla, ´Pojd, rychle, už to nevydržím.´ Byla to nádhera. I Jarda přišel na to, že výprask může být stimulující i pro kluka. Pár pěkných prutů jsme si vzali domů."
"Za rok nato jsem se seznámila s nynějším manželem, a dala jsem mu hned na prvním rande. Jarda nás načapal in flagranti, a byl konec. S Jardou i s výprasky. Manžel pro výprasky nemá pochopení. Už dvacet let nostalgicky vzpomínám na doby, kdy mi po holé prdelce poskakoval prut nebo řemen, a kdy jeden orgasmus následoval za druhým."
Želka se odmlčela, a pak pokračovala. "A co ty?" zeptala se. "Povídá se, že sny jsou pokračováním bdělých myšlenek. Toužíš nasekat nějaké ženě? Nebo jsi to už někdy udělal?" "Ne, neudělal," řekl jsem, "ale přiznávám se, že o tom často sním. Zatím jsem ale nenašel žádnou ženu, která by mi tak nepokrytě naznačila, že by se jí to líbilo. Ty by sis dala říct?"
Želka dlouho přemýšlela. "Což o to," řekla nakonec. "Říct bych si dala. Ale potíž je v tom, že jak jsem ti už naznačila, po výprasku vždycky strašně toužím po milování. A to bych si říct nedala. Nerada bych byla znovu přistižena in flagranti. Takže zůstanu manželovi věrná. Promiň!"
Zesmutněl jsem, ale prominul. Co se dá dělat, řekl jsem si. A nechal jsem to tak. Už jsem k debatě nikdy nevrátil, a po čase ji zcela vypustil z hlavy.
Po několika měsících jsme s Želmírou jeli služebně do blízkého zahraničí. Po vyřízení služebních záležitostí jsme si dali krátký rozchod, a dohodli se, že v pět hodin vyrazíme na cestu zpět.
Seděl jsem v autě na parkovišti v jednosměrné ulici přiléhající k hlavnímu náměstí, a čekal. Spřátelil jsem se zatím s výběrčím parkovného, který mě navštívil celkem pětkrát, aby více než polovinu mých diet převedl do kasy zdejšího magistrátu. V půl osmé se konečně dokolébala Želka, obtížená početnými objemnými krabicemi z oranžového kartónu.
Když jsme se vrátili do vlasti, zastavil jsem na prvním odpočívadle.
No comments:
Post a Comment