Zuzana aneb Velikonoční (14)

Velikonoční

Na Zelený čtvrtek si ke mně v závodní jídelně přisedla pohledná kaštanová doktorka přírodních věd, svobodná sedmadvacítka Zuzana. Během hovězí polévky s noky vesele štěbetala o ničem, ale když jsme přešli k plněnému vinnému listu, snížila volume, a pravila:

„Doufám, že mě přijdeš na Velikonoce vyšlehat!" „To si vypusť z hlavy," odpověděl jsem, aniž jsem se namáhal šeptat. „Jednak mám jiné plány, a jednak jsou mi tyto primitivní zvyky protivné. Ženu neuhodím ani květinou." „Tak přijdu za tebou já," nedala se Zuzana. „No, to jsi trefila. Jsem ženatý, a moc těžce bych doma vysvětloval, co tam děláš, aniž jsi byla představena, neřku-li pozvána." „Tak přijdu za tebou do kanceláře," opáčila. Už jsem nevěděl, jak se vymluvit, a tak jsem rezignovaně přikývl.

V úterý po Velikonocích, asi hodinu po pracovní době, když byla pryč už i uklízečka, se opravdu dostavila. Z podlouhlé kabely vybalila sedmičku vína a pomlázku z bužírky. Nalili jsme si po hořčičáku, a já poslouchal analýzu poměrů dole v laboratoři. Po první sklenici návštěvnice vstala, a se slovy „Tak pojďme na to," se přehnula přes můj pracovní stůl. „Sundej si kalhoty," říkám. Bez reptání si svlékla bílé plátěné laboratorní kalhoty, a zůstala v bílé tříčtvrteční halence a v bílých kalhotkách střídmého střihu. „Kalhotky taky," pobízím ji. „Tak to ne," zapýřila se. „Přece se ti nebudu ukazovat, jak mě pánbůh stvořil. A na holou jsem nedostala ani od rodičů." „Tak hele, doktorko," dochází mi trpělivost, „byl to tvůj nápad. Dobře víš, že já jsem byl proti. Ale když už jsem se na to dal, tak budu určovat podmínky já. Nezajímá mě, jak s tebou nakládali rodiče, ale ode mě dostaneš na holou. Už je načase, protože roupama nevíš, cobys. A jestli se ti to nelíbí, tak se obleč, a vypadni. A už se tady nikdy neukazuj."

„Nemusíš se hned tak čertit," pravila, a nasadila provinilý úsměv. „Ale když na holou, tak jen rukou, jo?" S tím jsem ochotně souhlasil. Přiléhavé kalhotky naznačovaly, že její prdelka má všechny parametry, a po takové si plácnout bude jistě nadmíru příjemné.

Když jsme si to vyjasnili, svlékla si nejen kalhotky, ale všechno. Znovu se s očekáváním položila na stůl.

Ze začátku jsem ji jen tak hladil. Opravdu jsem dosud žádnou ženu neuhodil, a kromě toho – skutečnost potvrdila, co přiléhavé kalhotky naznačovaly. Bylo by chybou se s takovou skvostnou zadničkou nepolaskat. Zuzana neprotestovala, tak jsem nespěchal.

Když jsem se nabažil jejích oblin, začal jsem ji pomalu plácat. Postupně jsem přidával na rychlosti, a asi po čtvrthodině měla zadek docela pěkně rozehřátý. Právě když jsem si říkal, že už má asi dost, otočila ke mně hlavu, a špitla „A teď pomlázkou!" Nedal jsem najevo překvapení, a pokračoval v mrskání novým nástrojem. Na růžovém pozadí se objevovaly tenké rudé proužky. Když jich bylo asi sto, dívka gestem naznačila, že to stačí. Ještě  jsem ji párkrát opravdu silně švihl, než jsem nástroj odložil. Zuzana ale zůstala ležet. „Ještě rukou!" rozkázala si.

Opět jsem se vrátil k hlazení. Během laskání hýždí jsem zkusmo zajel jedním prstem do její horní dírky (měla ji bezvadně čistou; ta mrcha nejspíš počítala s tím, že k něčemu takovému dojde). Ani teď neprotestovala, a tak jsem tam zajížděl častěji a hlouběji. Po chvíli jsem se dotkl i druhé dírky. Vydechla rozkoší. Povzbuzen, zajel jsem jedním prstem hlouběji. Odpovědí mi bylo spokojené vrnění. Začal jsem ji masírovat intenzivně. Přidal jsem ještě jeden prst, a pak ještě jeden. Zuzana se vlnila jako kočka, a stejně tak i předla. Po hodné chvíli bylo předení završeno žalostným výkřikem, a vlnění se zpomalilo, až ustalo zcela. Mokrou rukou jsem ještě jednou pořádně pleskl po každé půlce, a nechal jsem toho.

Dívka ještě zůstala ještě chvíli ležet na stole. Potom se pomalu napřímila a otočila se ke mně. Oči se jí leskly, a kolem hrotů ňader měla husí kůži. Sotva dýchala. Když se trochu uklidnila, položila mi pravou ruku kolem krku, přinutila mě do mírného předklonu, stoupla si na špičky, a vlepila mi dost dlouhou pusu na ústa.

„Tak, a teďka ty!" pravila, když se opět octla na pevné zemi. „Co já?" ptám se. „Svlíkej se." „Proč bych se měl svlíkat?" „Dostaneš pomlázku." „Ty ses zbláznila," říkám, a cítím, jak mi v krku roste knedlík. „Dohodli jsme se přece, že TY chceš vyšlehat. Nebyla žádná řeč o nějaké odvetě."

„Nezapomínej, že dnes je úterý, a to chodí s pomlázkou holky. Tedy aspoň v kraji, kam jsem jezdívala na prázdniny k babičce. A ještě jedna věc." Teď to byla ona, kdo byl na řadě s vydíráním. „Až budu vyprávět, jak jsi mě surově zbil, a ukážu důkazy …" Jemně si přejela rukou po dosud nezahalené prdelce. „… a potom jsi pohlavně zneužil bezbrannou pannu …" Prsty zašmátrala po opačné straně těla. „… tak si baby v laborce řeknou: to se nám ten inženýrskej  ze čtvrtého, co vypadá, jakoby neuměl do pěti napočítat, pěkně vybarvil."

Zatmělo se mi v očích. Podle toho, co jsem o ní slyšel, jsem si dokázal představit, že by opravdu byla schopná to udělat. Tak jsem se raději svlékl.

Když jsem se pokládal na stůl, kde ještě před chvílí ležela ona, neobratně jsem se pokoušel zakrýt erekci. Ale jistě marně. Na toto jsou ženy opravdu geniální.

Dělala svou práci opravdu dobře. Že by to už někdy dělala? Po takových dvaceti minutách se mi už moc chtělo tu frašku zarazit a utéct, nebo aspoň začít naříkat, křičet a řvát. Vzpomenul jsem si však na klukovská léta, když jsme s kamarády lovili bobříky, a všestranně se otužovali a zocelovali. Co by tomu kluci řekli, kdyby mě teď viděli škemrat o smilování, a ještě k tomu u ženské.

Ale když jsem se zabýval těmito úvahami, bičování bylo teprve v polovině. Zuzana stále přidávala jak na intenzitě, tak na frekvenci. Skoro se zdálo, že se na mně chce pomstít všem mužům, kteří jí někdy (snad) ublížili.

Když konečně přestala s mrskáním, venku už byla tma. Vstávaje ze své ponižující polohy jsem se už nenamáhal se zakrýváním erekce, která teď byla už skutečně značná. V očích jsem měl mlhu, ale z docela jiných důvodů, než před chvílí ona (nebo že by ne z DOCELA jiných důvodů?).

„Nečekala jsem, že budeš TAK statečný," přerušila mlčení Zuzana, ještě stále nahá. „Já bych takovouhle nakládačku nevydržela. Zasloužíš si odměnu." Lehce mě pohladila po tváři, klekla si přede mnou na koberec, a mou k prasknutí napjatou ozdobu vzala do úst. Odměna to byla skutečně sladká, a chvíli jsem měl pocit, že kvůli takové odměně bych podstoupil to bezcitné bičování znovu.

Beze spěchu se umyla v mém umývadle, utřela se do mého ručníku, a oblékla se do svého sněhobílého prádla. Když byla mezi dveřmi, šibalsky se pousmála a pravila: „Tu pomlázku schovej. Příště se nám bude hodit." Než jsem stihl odvětit, že žádné příště nebude, byla pryč.

Když jsem se vrátil domů, manželka na mně – hned po polibku na přivítanou, ale ještě před vyzutím – vychrlila, co jí vrtalo v boku jistě už pár hodin. „Představ si, co vymyslely ženský v kanclíku. Že dnes svým mužským a klukům uděláme dámskou pomlázku." Pohled jí maně přeskočil na funglnovou pomlázku z osmi vrbových prutů, nedbale pohozenou na nočním stolku.