Monday, April 30, 2018

Jana aneb Co se přihodilo ve vinohradu




 

Stalo se to ve druhém ročníku na vysoké škole, takže nám muselo být kolem dvaceti.

Jednoho nedělního odpoledne jsme se se spolubydlící, a už skoro kamarádkou rozhodly, že si opět zajdeme do lesa, který se zdvíhal hned za naší kolejí. Krátce po nástupu se cesta rozdělovala, a my, rozené objevitelky, jsme zvolily tu větev, po níž jsme dosud nešly. Netušily jsme, že tato trasa vede přes vinohrad.

Po chvíli začal les řídnout a po dalších několika stech metrech jsme se ocitly uprostřed vinohradu, ozářeného jižním sluncem. Cesta stoupala středem plantáže, na níž jen velmi zvolna dozrávaly hrozny. Najednou se před námi objevil starší chlápek, nejspíš hlídač. Bez výstrahy na nás začal řvát, co tam děláme, a abychom mazaly nazpět. Zuzana mu dost slušně odpověděla, že jdeme po veřejné cestě do lesa nahoře. Hlídač se uchýlil k běžnému argumentu – vlepil jí facku. To mě rozlítilo a –  zvýšeným hlasem – jsem mu řekla, co si to dovoluje, a že si budeme stěžovat. Tím jsem jen přilila olej do ohně. Dědek mě popadl levou rukou za předloktí a pravou si začal odepínat pásek. Snažila jsem se mu vyškubnout, ale držel mě jak klíště, mizera. Když se mu podařilo odepnout řemen, přitáhl si mě blíž, a jal se mě mrskat po zadku. Řvala jsem – ne ani tak od bolesti, jako spíš od vzteku a ponížení – nadávala jsem mu, kroutila jsem se jako had, a když se mi nepodařilo vyklouznout, ze zoufalství jsem ho kopla opatkem do holeně. To ho rozzuřilo. Levou nohou udělal půlkrok vpřed, zkroutil mi ruku za záda a přinutil mě do předklonu. Pravou rukou mi vyhrnul sukni a přichytil ji  palcem levé ruky k mé ruce. Potom mi stáhl kalhotky… Asi už víte, co se dělo pak.

Když mu začala ochabovat ruka, pustil mě, a prudce odstrčil. Skoro jsem se přerazila o kalhotky na půl žerdi. Zatímco jsem se upravovala, Zuzka hlídači z bezpečné vzdálenosti nadávala. Starý jí řekl, že jestli nechce dostat i ona, ať rychle vypadne, a neobjeví se tady dokud nebude z vinohradu obraná poslední bobule.

Z lesa pro dnešek nebylo tedy nic. Se zkaženou náladou jsme se vracely na kolej. Cestou jsme rozebíraly nespravedlnost tohoto světa a všeobecný úpadek dobrých mravů. Tedy hlavně Zuzka rozebírala. Já jsem spíš mlčela. Nějak mi nebylo do řeči. Nebo že by ve mně cosi dozrávalo?

Na koleji Zuza vyhrabala z kufru nějakou mastičku, kterou ji vybavila starostlivá  maminka, a nabídla se mi, že mi namaže zadek. Ochotně jsem se před ní svlékla, třebaže dosud jsme se žádnými intimnostmi nečastovaly.

Celou dobu, co mi natírala šrámy na prdelce, mlela pantem, jak mě lituje a podobné cancy. Najednou jsem toho měla dost, a skočila jsem jí do řeči, že mě vůbec nemusí litovat, a že to vůbec nebylo tak  hrozné. Na chvíli jsem se odmlčela, a pak jsem si dodala odvahy, a řekla, že naopak to bylo docela fajn, až na to hlídačovo grobiánství.  A že bych docela klidně snesla přídavek.

Se zkoprnělou Zuzanou jsme najednou měly téma na příjemné žvatlání na celý zbytek odpoledne. A když se setmělo, znovu jsme vyrazily ven.  Nalámat pár pěkných prutů.

No comments:

Post a Comment